Hmm, …  smysl života …  a má vůbec smysl na tuto otázku všech otázek hledat odpověď? K čemu nám vlastně taková odpověď je? Život stejně nijak neukecáme ani neuplatíme, tak nač se utápět ve filozofování … anebo je to jinak?

Jisté je, že pevné záchytné body v životě a k životu potřebujeme všichni, ať už máme sklony filozofovat, či nikoliv.

Zkusme si na chvíli představit Vesmír jako ničím neohraničené pole vědomí, které je plné nekonečných možností a potenciálů. Na co nehmotné vědomí pomyslí, to je okamžitou realitou. Zkusme si jen náznakem představit takové neomezené nehmotné žití uvnitř neomezených nehmotných struktur vědomí Kosmu, kde se vše může náhle proměnit v něco jiného pouhou myšlenkou, pouhým pohnutím mysli. V takovém světě bychom se neměli čeho pevně chytit. Neměli bychom se od čeho odrazit. Naše zkušenosti by neměly na co navazovat. Ztratili bychom něco, bez čeho nelze žít. Ztratili bychom svoji vlastní identitu. Pro naše vědomí by to musel být život doslova k zbláznění. Mohli bychom sice mnohé, ale cítili bychom se zcela ztracení a opuštění. Nebyli bychom to „MY“. Neměli bychom se od čeho odrazit a nic by nikam smysluplně nesměřovalo.

Zdá se, že je pro nás životní nutností někam patřit a mít pevné záchytné body utvářené z našich zdánlivě jistých a neměnných zkušeností, ať už osobních nebo kolektivních. Je pro nás opravdu nutné znát své pevné, odrazové místo?

Zdá se jednoznačně, že ano. No a jsme zpět u otázky o smyslu života. Na této jednoduché úvaze je vidět, že i člověk bránící se filozofování o smyslu života, tuto otázku v sobě tak jako tak řeší. Řeší ji svojí každodenní připoutaností k pevným záchytným bodům, tzv. referenčním bodům. Jen o tom nechce právě teoretizovat. Nic to však nemění na potřebě tuto otázku v sobě řešit. Den co den, stále a stále. Vypadá to tedy, že každá vědomá bytost musí v rámci přežití a vývoje prodělávat v sobě tuto věčnou otázku.

Neméně zajímavou úvahou také je, jestli se vůbec dá nějak definitivně anebo uspokojivě odpovědět na otázku o smyslu života. Zdá se, že otázka pátrající po smyslu života, je pro lidstvo otázkou věčnou.

Ale čím to, že je věčně nedořešenou otázkou a že si na ni lidé nedokáží „uspokojivě“ odpovědět? Možná je to tím, že pro různé bytosti na ni neexistuje v jednu chvíli jediná a jednotná odpověď. Ostatně, hlubokomyslná čeština nám poskytuje nejedno vodítko, proč tomu tak je. Vždyť samo slovo SMYSL je nádherně mnohoznačné.

 

SMYSL = Význam. Podstata. K čemu směřující.

SMYSL ŽIVOTA = „TO“ k čemu směřuje život. Smyslem života je „TO“ co se životem uděláme.

SMYSL = S MYSL = S myslí. V souladu s vědomím.

SMYSL ŽIVOTA = Život v souladu s vědomím a v souladu s duchovním principem.

SMYSL = Konkrétní a specifický způsob vnímání vjemů (zrak, hmat, …)

SMYSL ŽIVOTA = Zkušenosti s konkrétními a specifickými způsoby vnímání života.

 

Nádherná čeština nám tedy napovídá,

  • že smyslem života je „TO“ k čemu život směřuje a „TO“ co se životem uděláme.
  • Také nám říká, že „TO“ je svojí podstatou duchovním principem.
  • A ještě něco důležitého nám čeština naznačuje: že každá bytost, si musí smysl života hledat sama za sebe - svým specifickým způsobem vnímání.

 

A skutečně, zdá se mi, že ono věčné hledání a filozofování o smyslu života nemá opodstatnění v nějaké konečné a vyšperkované odpovědi, ale v samotném procesu. Proces hledání a nalézání, má význam v našem vlastním sebeuvědomování. Hledáním budujeme vlastní identitu, nalézáme, rosteme, tvoříme ...

To však znamená, že i kdyby vám sebeuznávanější ikona nabízela přímo na stříbrném podnose sebelíbivější odpovědi na otázky smyslu života, budou to vždy jen její momentální náhledy, nikoliv Vaše. Berte proto prosím moje další slova, jako pouhou "mentální gymnastiku" někoho jiného a cizího.

Pokud některá z uvedených myšlenek nebo impulzů této "mentální gymnastiky" s Vámi zarezonují, anebo naopak Vás vyruší z poklidu, tak budu štastný, neboť v takovém případě splnily svůj účel. Nejsem o nic méně hledající, než kdokoliv jiný.

Jedna z „cizích“ odpovědí, která mě osobně svojí hloubkou opravdově zasáhla, je odpověď devítiletého chlapce, který je nesmírně vyspělou Duší a který velmi dobře ví, co říká (více o rozhovoru s ním zde)

 

Otázka položená chlapci:

„Co je smyslem života?“

 

Odpověď devítiletého chlapce:

„To je jedna z nejtěžších otázek vůbec. Řekl bych, že smyslem vašeho života je „TO“ co s ním uděláte. Záleží na tom, jak si vy sami svůj život představujete – jaký chcete, aby byl? Nikdo za vás nemůže rozhodnout, co budete dělat. Rozhodujete se sami. Nad svým životem máte kontrolu. Můžete čelit různým překážkám, ale nikdy to neznamená, že něčeho NEMŮŽETE dosáhnout.“

 

Na jiném místě těchto webových stránek uvádím, že jedna z možných nekonečných odpovědí na otázku smyslu života může znít například takto: Život je dar. Svět je vytvořený skrze lásku a je plný nádher. Základem Světa a života je tvorba prostoupená láskou. Tvorba prostoupená láskou a radostí je opodstatněním a smyslem života.

 

A nedávno se mi rozkryla jedna z dalších možných odpovědí. A právě této „nové“ zajímavé odpovědi se nyní budu věnovat.

 

MOUDROST a LÁSKA ?

Moudrost? Moudrost je nedefinovatelná. Ale proč je nedefinovatelná? Možná proto, že jde o průběžný stav, který se průběžně ukotvuje vlastním proudem života. Moudrost nemá nikdy vyhráno. Moudrost hledá, tvoří a košatí. Moudrost se nedá předat, protože není pouhým souhrnem dat. Moudrost je vědění, kdy uplatnit které informace. Moudrost zná slzy a přetavuje je v Poznání a v radost. Moudrost je uplatnění vědění na základě citu a zkušeností. Vesmír, život a příroda, to vše je projevem moudrosti. Otázka po smyslu Vesmíru, přírody a života, se tedy přímo dotýká moudrosti? Řekl bych, že ano, vždyť to všechno je jejím projevem.

Všichni můžeme vidět, že Vesmír a příroda obsahují řád. Řád je možný jedině díky systému, ve kterém platí systémová pravidla. Tato pravidla můžeme chápat jako systémové zákony. Například fyzikální zákony, přírodní zákony, kosmické zákony, karmické zákony, … atd.

Vesmírný systém, tak jak jej vnímáme, umožňuje lidstvu růst a vývoj. Jedině díky chybám a možnosti jejich prožití a pochopení, se můžeme rozvíjet ke svébytnosti a moudrosti. Systém bytí tedy v zájmu rozvoje umožňuje chybování. Určitá míra chybování je dokonce přímo nutnou podmínkou rozvoje směrem k moudrosti a svébytnosti. Nekonečně složitý a komplexní systém bytí však obsahuje taková systémová pravidla, aby jednotlivé bytosti nemohly zničit celý systém bytí jako takový. Chybování je sice možné, ale vždy jen do určité úrovně, vrstvy, nebo hodnoty. Jsem přesvědčený, že není možné, aby člověk zrušil například Vesmír.

Můžeme sledovat, že systém bytí se neustále vyvíjí a rozvíjí. Obsahuje tedy taková systémová pravidla, která zajišťují a podporují jeho trvalý vývoj. Jaká jsou asi ta nejdůležitější hlavní pravidla, která zajišťují a podporují neustálý průběžný růst a vývoj života? Jaké vlastnosti musí mít super komplexní a super provázaný systém, aby byl za všech okolností podporován jeho trvalý růst a vývoj a aby bylo zajištěno, že systém nikdy nezkolabuje? Jaké systémové zákony, jsou v takovém systému ty nejpodstatnější? Jaké zákony utváří podstatu, ze které košatí všechny další navazující zákony? Tyto hlavní a nejpodstatnější zákony bychom mohli symbolicky vnímat například jako „Vesmírnou ústavu“, v jejímž duchu se utváří a naplňují všechny ostatní zákony.

Bytosti, autonomní jednotky vědomí, kontrolní mechanismy, zpětné vazby, opravné systémy, systémové ochrany, vesmírné zrcadlení, kauzality, … to vše jsou jen dílčí aspekty takového komplexního systému. Po sepsání všech potřebných charakteristických vlastností, které mě k tomu napadaly, jsem se snažil o jejich redukci na stále menší a menší počet vzájemně nezastupitelných pojmů. Až mi nakonec zůstaly pouze dva. S takovým zalíbením jsem se zakoukal do svého výsledku, až mi nadlouho unikalo, že mi tam chybí něco podstatného -  něco třetího. Teprve po několika letech jsem přišel na to, že mi tam chybí a schází něco nezastupitelného a nenahraditelného.

Jako první z oněch dvou nezastupitelných systémových vlastností se mi vyprofilovala vlastnost: NEZIŠTNÁ POMOC DRUHÝM. Tímto principem je totiž v systému zajištěno, že systém nikdy nezkolabuje z hlediska svých funkcí. Pokud se původní vědomí Zdroje projevuje skrze množinu menších autonomních vědomí, potom pod záštitou principu NEZIŠTNÉ POMOCI DRUHÝM si v podstatě celý systém pomáhá sám sobě. Tímto je zajištěno, že systém nebude nikdy kolabovat. Jsem přesvědčený, že vše co se děje ve Vesmíru z důvodu nezištné pomoci druhým, je moudrými Vesmírnými zákony podporováno.

Dobrá, ale co rozvoj systému? Nezištná pomoc druhým ještě není zárukou rozvoje a posunu. Budeme-li například neustále jen nezištně omývat nohy druhým, budeme sice hodní, ale nemusíme růst.  Abychom rostli ve svém vědomí a poznání, je potřeba na sobě pracovat. PRÁCE NA SOBĚ je oním druhým nezastupitelným principem. Tímto se v systému zajišťuje růst a rozvoj svébytných vědomých entit. Kdo na sobě pracuje, toho Vesmír svými systémovými prostředky plně podpoří.

No a na dlouhé roky jsem měl s touto odpovědí sám pro sebe (ke své plné spokojenosti) vymalováno. Až s určitým odstupem se mi začal tiše vkrádat pocit, že něco podstatného stále ještě schází. A není podle mě žádnou náhodou, že oním třetím nezastupitelným aspektem hledaného smyslu života je přímo moje velké životní téma. Jmenuji se Veselý. Dokonce i moje jméno se mi snaží napovídat moje životní téma. Tím třetím nenahraditelným faktorem smyslu života je RADOST (pozn. mám dojem, že právě radost je jedním z mých životních témat).

Představa obětavé a pracovité bytosti, avšak zcela bez prožitků radosti, je pro mě vskutku neharmonická a nelákavá.  Bez radosti by život postrádal ono „nepostradatelné.“

Pomáháme-li nezištně ostatním a pracujeme-li na sobě a dokážeme-li při tom všem i prožívat skutečnou radost, potom jsme plně napojení na podstatu bytí a na „Vesmírnou ústavu.“ V takovém případě, nás Vesmír se svými dokonalými mechanismy a zákonitostmi podpoří komplexně a systémově. V takovém případě totiž nejdeme proti duchu „Vesmírné ústavy“, ale fungujeme přímo na jejích principech a nejhlubších základech, od kterých se následně odvíjí všechny další a ostatní systémové zákony.

Myslím, že pokud jakákoliv bytost cítí, myslí a jedná v duchu „Vesmírné ústavy“, která zní

NEZIŠTNÁ POMOC DRUHÝM

PRÁCE NA SOBĚ

RADOST

tak jí Vesmír vychází vstříc.

 

Nakonec jsem se odvážil hledat jediný pojem, kterým bych výše uvedenou trojčlennou „Vesmírnou ústavu“ vecpal do jediného obrazu, do jakéhosi trojjediného balíčku.

  • NEZIŠTNÁ POMOC DRUHÝM + PRÁCE NA SOBĚ + RADOST = LÁSKA?
  • NEZIŠTNÁ POMOC DRUHÝM + PRÁCE NA SOBĚ + RADOST = MOUDROST?

A je možná existence lásky bez životní moudrosti? A je možná moudrost bez lásky k životu? Zdá se, že moudrost a láska jsou velmi úzce spjaty i když by se to tak na první pohled nemuselo zdát.

Jednou, když jsem objímal dub a napojoval se na něj, na vyšší vědomí, poprosil jsem jej o radu, nebo podnět, který by se týkal moudrosti, coby jedné z odpovědí na otázku o smyslu života. A skutečně jsem ihned obdržel odpověď. Bylo to jediné slůvko. Znělo: „KRÁSA“. Tato odpověď mě zprvu velmi překvapila.  Že by mi v odpovědi chyběla krása? Záhy jsem si však uvědomil, že krása není „pouhou“ vizuální krásou, ale je v první řadě harmonickým stavem, který se projevuje dokonalou funkčností systému, ve kterém všechny části harmonicky navazují jedna na druhou a kde různé části celku vzájemně spolupracují v dokonalé souhře a harmonii. Krása celku, či komplexního systému, v sobě odráží: funkčnost, harmonii a provázanost všech částí. Takto vyvážený a dokonalý systém se nám potom skutečně může jevit jako krásný. 

Stejně tak jako není definovatelný Bůh, láska, nebo moudrost, stejně tak není nedefinovatelná ani krása. Můžeme o těchto pojmech stokrát hovořit, ale jejich nejhlubší podstata se vždy ukrývá v našich jedinečných niterných citech.

Zkusil jsem si tedy ze zvědavosti namalovat uvedené pojmy, včetně krásy, do grafu vyjadřujícího vzájemné vazby.

A ejhle, vzniklo 9 základních „charakteristik“. Alespoň pro mě vzniklo cosi symbolicky silného, okatého, a symetrického, kde na sebe pojmy hezky a „trojjedině“ navazují.

 

  • TROJJEDINOST. Princip „TŘI-JEDNO“. Princip jednoho středu, promítajícího se do tří směrů hodnot.

  • BÝT V LÁSCE = BÝT V JEDNOTĚ. V samotném středu VŠEHO (tedy v jednotě všeho) je LÁSKA

  • JAK NAHOŘE, TAK I DOLE. Neboť z LÁSKY vše vychází a v LÁSCE se vše i završuje.

  • PRAMENEM a CENTREM BYTÍ JE LÁSKA. STVOŘITEL není pomyslným centrem bytí, protože není sám pro sebe. Je vykonavatelem. STVOŘITEL vyvěrá z LÁSKY. Je projevem LÁSKY. A současně platí, že STVOŘITEL LÁSKOU je.

  • Když STVOŘITEL v MOUDROSTI tvoří KRÁSU, tak se „děje“ LÁSKA. Jde o prvotní projev TROJJEDINOSTI

  • TŘI LINIE VŠEHO. TŘI smysluplné vývojové LINIE pramenící ze středu VŠEHO.

  • LÁSKA - TVOŘENÍ/STVOŘITEL - PROVÁZANOST VŠECH ČÁSTÍ - NEZIŠTNÁ POMOC DRUHÝM

  • LÁSKA - MOUDROST - FUNKČNOST - PRÁCE NA SOBĚ

  • LÁSKA - KRÁSA - HARMONIE - RADOST

 

Svět už dnes vnímám jako dokonalé prostředí, co se provázanosti struktur týče. Svět je prostě holistický skrz naskrz. Všechno v dokonale fascinující souhře souvisí se vším. Proto se už dnes nedivím ani tomu, když mi svět dává smysl i na úrovni číselných kódů a symbolů. Nedivím se už tomu, že se to děje, ale jakým způsobem se to děje. Co mě neustále udivuje, je dokonalost a velkolepost této kódové Vesmírné řeči.

 

Podíval jsem se proto na graf i z tohoto číselného symbolického hlediska.

  • 9 + 1 vzájemně navazujících pojmů.
    • 9 = nejvyšší duchovní Poznání lidí.
    • 1 = nepoznatelný ZDROJ (STVOŘITEL, DUCH, ZÁMĚR)
  • 1 (jeden) centrální pojem je současně 10. (desátým) završujícím pojmem.
    • 10 = 1 a 0.
    • Je jednotou VŠEHO. Je v samotném středu všeho bytí.
    • 1 = ZDROJ (STVOŘITEL, DUCH, ZÁMĚR)
    • 0 = dokonalost, kde se vše navrací zpět do sebe.
  • 14 samostatných polí. (13 + 1) samostatných polí.
    • 14 = nejvyšší duchovní Poznání proměn a cest Duše.
    • 13 = změna (po dokončeném dokonaném cyklu, božské dvanáctce) následuje nová úroveň.
    • 1 = ZDROJ (STVOŘITEL, DUCH, ZÁMĚR)
    • Nejvyšší duchovní Poznání proměn a cest Duše = změna/něco nového + ZDROJ (STVOŘITEL, DUCH, ZÁMĚR)

Více o holisticko-kosmologické symbolice čísel 1, 3, 4, 6, 8, 9, 10, 12, 72, 144 000, 1400, … najdete ZDE.

 

Úplně mě fascinuje tato symbolická řeč. Vnímám ji jako určitý formující proud, jako formující tok formantů, energií a informací, které neustále působí napříč Vesmírem a které tu jsou pro všechny, kteří z nich chtějí čerpat.

Jednou pozdě v noci, kdy jsem již byl notně ospalý, mi při sepisování tohoto pojednání náhle nad klávesnicí škubla hlava. To jsem se probral z mikrospánku. Bylo to však úžasné. Díky mikrospánku jsem obdržel mikrosen. Sdělení bylo sice krátké, co do počtu slov, ale veliké svým významem.

 

Sdělení znělo: „HOLT NÁM BUĎ ŘEKNETE, CO NEVÍTE JEŠTĚ …“

Bylo to nevyžádané sdělení, proto jsem si nechal větší odstup s jeho interpretací s tím, že další vývoj mi možná ukáže, jak jej uchopit nejlépe. Mám dojem, že věta zůstala nedopovězená úmyslně. Velmi často se stává, že právě „chybějící“ je tím nejdůležitějším sdělením.

Bylo mi jasné, že něco zásadního, nebo velkého, mi v mém pojednání o smyslu života chybí a také, že to co tam chybí, zatím „JEŠTĚ NEVÍM.“ Nechal jsem tedy věcem volný průběh. Postupně mi docházelo, že musím do své vize o smyslu života zahrnout ještě jeden veledůležitý prvek. Prvek nevědomosti a neznalosti. Vždy bude více toho, co o světě (potažmo o smyslu života) nevíme, než toho, co víme a co tušíme. Je myslím dobré mít to stále na zřeteli.

Účastníme se vesmírné hry, kterou hrajeme a sledujeme zcela po svém. Už tušíme, že „vesmírných hřišť a vesmírných hráčů“ je neomezeně. Žádná bytost ve vesmíru nebude nikdy schopna pojmout a poznat vše. Proč? I kdyby nakrásně jednou poznala to, co neznala dříve, vždy bude mít před sebou opět mnoho nového a nepoznaného, protože život je živoucím tokem, který nelze zastavit.

Sdělení: „HOLT NÁM BUĎ ŘEKNETE, CO NEVÍTE JEŠTĚ …“ mě evokuje k parafrázování: „jó nedá se holt nic dělat, buď zahrnete do úvah, co nevíte ještě, nebo …“ 

 

„jó nedá se holt nic dělat, buď zahrnete do úvah, co nevíte ještě, nebo …“

pevný princip, pevná pravidla a pevné zákony, které nejdou nijak obejít

 

„jó nedá se holt nic dělat, buď zahrnete do úvah, co nevíte ještě, nebo …“ 

zahrnu do úvah o smyslu života nutný a obecný princip neznalosti, „nepoznatelnosti všeho“

 

„jó nedá se holt nic dělat, buď zahrnete do úvah, co nevíte ještě, nebo …“ 

výraz „ještě“ odkazuje na princip dočasnosti. Co nevím nyní, po určitém vývoji poznat mohu.

 

„jó nedá se holt nic dělat, buď zahrnete do úvah, co nevíte ještě, nebo …“ 

výraz „nebo“ odkazuje na princip protikladů. Pokud nepochopím obojetný protikladný princip „nepoznatelnosti všeho“ a současně poznatelnosti, ve kterém platí, že co nevím dnes, mohu poznat později, tak v takovém případě moje úvahy o smyslu života nejdou správným směrem (jsou v protikladu s podstatou a pravdou)


 

Nemohu s tím nesouhlasit. Zdá se, že je to skutečně velmi moudrá připomínka toho, co mi dosud chybělo v mém obrazu o smyslu života. Je to vlastě upozornění na princip začarovaného kruhu, nebo ještě lépe, jakéhosi „ZAČAROVANÉHO KOUZELNÉHO KRUHU.“

 

Poznávám, poznávám a ještě více poznávám … pomalu ale jistě tím uzavírám pomyslný kruh vědomí, ale než se vrátím, odkud jsem vyšel, vytvořil jsem svojí životní poutí nové a nepoznané. Jsem tedy na věčné pouti, kde mohu neustále poznávat nepoznané, avšak vždy se tím bude neustále generovat nové a nepoznané.

 

 

Jsem věčným cestovatelem a současně i tvůrcem „začarovaného kouzelného kruhu.“ Takový kruh je vlastně kruhem sebetvořícím. Prastaré kosmologické vize Mayů a mnoha dalších kultur hovoří vlastně o tomtéž, když popisují vývoj Vesmíru jako pohyb po spirále. Vše se navrací tam, odkud to vzešlo, avšak s tím, že je to již povýšeno o úroveň výše. Stejně jako třeba u tvaru pružiny. Pružina je kruhem i spirálou současně. Je kruhem, který se spirálovitě zvedá k nebesům.

 

 

 

Jsem věčným cestovatelem a současně i tvůrcem „sebetvořícího se, kouzelného a dokonalého všeobjímajícího principu.“ Jarda Dušek hovoří o tomtéž s geniální jednoduchostí a elegancí, když říká: „jde o to zachytit sebe sama při procesu tvorby sebe sama.“

 

V tuto chvíli se pro mě stává veškerá výše uvedená „mentální gymnastika“ nesmírně hodnotnou. Není totiž pouhým teoretickým filozofováním. Mění můj život. Napřed mi moudře radilo vyšší vědomí, když jsem se ptal stromu dubu. Potom mě snový zdroj upozornil, na co ještě nesmím zapomenout. Prostě si jen tak bádám, hledám, hraji si „vesmírnou hru“ po svém a najednou mi moudře „přihrávají míč“ z různých stran další „vesmírní spoluhráči“. Děkuji vám, vesmírní rádcové.

A obdržel jsem dokonce ještě další vesmírný impulz na téma smyslu života, Kdysi jsem dostal k Vánocům duchovní karty. Něco na způsob andělských karet. Tyto jsou však praktickými a moudrými radami od našich duchovních spojenců, od zvířat. Mám je rád. Používám je nejčastěji, když doma při velkém úklidu vysávám všechny místnosti. Vysavač hučí, nikdo mě u toho neruší, jsem sám v sobě. Tělo mi automaticky kmitá sem a tam a moje mysl je volná. Vedu si u toho sám v sobě vnitřní úvahy. Náhle oko spočinulo na zvířecích kartách. Napadlo mě, jak by mi asi poradily v otázce smyslu života. Požádal jsem je tedy o odpověď. Míchám karty, míchám, až do chvíle, kdy mi podvědomí řeklo stop. Otočím kartu … a? Zírám.

 

Odpověď nemohla být dokonalejší. Na kartě se mi odkryla VÁŽKA.  

Samotná karta obsahuje barevný obrázek zvířete ve svém přirozeném prostředí a jeden hlavní pojem s jednou hlavní afirmací. Ke každé kartě je pak ještě v přiložené knížečce podrobnější popis obsahového významu karty.

 

Na kartě vážky je uvedeno: ILUZE s afirmací VÍŠ, KDO OPRAVDU JSI.

V přiložené knížce jsou k vážce krom bližšího popisu ještě i další doplňující asociace: PESTROST, PŘELUD, KLAM, TAJEMSTVÍ, PODVOD

 

Samotná vážka je pro mě úžasná. Vážka je hmyz, který nádherně a elegantně létá nad vodou. Pro někoho však může být současně jak hmyzovitě odpudivá, tak ale i elegantně nádherná. Létá na vodami. Vznáší se tedy nad symbolem života, symbolem moudrosti přírody a světa. Vážka má nádherná křídla a létá. Symbolizuje tedy schopnost odpoutat se od hmoty a stoupat výše. Na slunci je vážka se svými křídly nádherná. Ve spojení se světlem vyniká její krása. Systém letu vážky je zcela unikátní. Dráha pohybu jejích křídel je fascinující a jedinečná. Vědci studují neprozkoumaný princip těchto pohybů a aerodynamických principů, protože jsou tyto znalosti pro ně nové a objevné.

 

Když to celé uvážím a shrnu, tak mi karty odpověděly, že:

Vesmír a jeho systém života je plný iluzí. Je plný přeludů, klamů a tajemství. To vše vytváří a utváří jeho pestrost. Hledáním své vlastní identity ji současně i vytváříme.

 

Nádherné sdělení, že? Neustále kroužíme jako v začarovaných kruzích kolem příbuzných témat a souvislostí.

Nepoznatelnost, ale současně i poznatelnost. Hledání sebeidentity uvnitř světa iluzí. Krása ale současně i odpor. Proces hledání, je současně i procesem vytváření. Kruh, který se uzavírá sám do sebe, ale je současně i spirálou. Pestrost všeho a současně tajemství a utajení všeho.

 

Zdá se mi nyní, jakoby mnou uváděná „mentální gymnastika“ o smyslu života, již začala kroužit kolem podobných a příbuzných témat a hodnot, ať už mi podněty přicházely odkudkoliv. Možná, že už je načase pokusit se to nějak završit a shrnout. Přece jenom, stále dokola opakovaná stejná gymnastova salta unaví nejednoho diváka.

 

Tibetští mistři říkají, že sem na Zemi, se vtělujeme z obdobného důvodu, z jakého chodí děti do školy. Planeta Země je pro nás školou. Zde, v těchto ztížených pozemských podmínkách, je totiž možné dělat takové pokroky, jaké v astrálních a nehmotných sférách dělat prostě nelze.  

Mám dojem, že hledání sebe sama je obecně pro každou vědomou bytost přímo nevyhnutelnou nutností. Během utváření sebeidentity se pak nelze vyhnout žádné z hodnot „Vesmírné ústavy.“

 

? ? ?

Je smyslem života „TO“ co se životem vědomá bytost udělá ?

Je smyslem života radostné tvoření, nezšitné pomáhání a pozdvihování sebe sama ?

Je smyslem života cesta k moudrosti a svébytnosti ?

Je smyslem života zachytit sebe sama při procesu tvorby sebe sama ?

Je smyslem života Láska ?

Je smyslem života to vše zde uvedené anebo prostě "VŠE CO JE" ?

 

Nevím. Cítím dokonce nádhernou smysluplnost a pokoru před principem "Věčné otázky". Nejde přece o to vědět, ale být součástí záhady. Tak se přece ta naše hra hraje na všech jejích úrovních.

 

Co mě asi nejvíce překvapilo z této „mentální gymnastiky“ je jeden postřeh. Nikdy mě to nenapadlo. Vždy jsem si tak nějak pro sebe představoval, že v centru VŠEHO je Stvořitel. Z grafu se ale vyloupnulo, že v centru VŠEHO je princip neohraničené Lásky, ze které vyvěrá Stvořitel. Jakoby Láska prostě byla základem „TOHO“, bez čeho nemůže v jakékoliv podobě existovat vůbec nic. Pokud cokoliv existuje, v jakékoliv formě a podobě, tak je to jen díky principu Lásky. Na nejhlubší rovině z principu Lásky vyvěrá VŠE. Je to pro mě zcela nový úhel pohledu na bytí a jeho smysl.

 

Láska…  Nelze se jí vyhnout. Alespoň se mi to tak zdá. Možná, že to tak skutečně je, ale možná, že ne. Je to přece jen "člověčí mentální gymnastika.“ Každopádně však platí, že lidé chtějí být šťastní a že chtějí "BÝT V LÁSCE".  A každopádně už také víme, jaké cesty neohraničeného tvůrčího hledání, vedou tím správným směrem.

 

LÁSKA NEMŮŽE NEEXISTOVAT

VŠE JE LÁSKA - LÁSKA JE VŠE

Záleží jen na nás, zda to chceme vnímat a prožívat.

Záleží jen na nás, „CO“ se svým životem provedem.

 

LÁSKA JE NEDEFINOVATELNÁ, VÍME VŠAK, ŽE JE SMYSLUPLNÁ

A SMYSL ŽIVOTA? SMYSL ŽIVOTA JE V JEHO SMYSLUPLNOSTI

 

SMYSLEM ŽIVOTA JE ROZKVÉST

A to mi napovídá, že pokud jde o otázku o smyslu života

nejde o to ZNÁT na ni odpověď

jde o to HLEDAT na ní odpověď