KRÁSNÉ PŘÍBĚHY

STAŘEC A VNUK

Stařec se odstěhoval k synovi, snaše a šestiletému vnukovi. Ruce se mu již třásly, zrak se mu kalil a kroky slábly.
Rodina se scházela k jídlu u jednoho stolu, ale starcovy třesoucí se ruce a nejistý zrak společné stolování ztěžovaly. Hrách mu padal ze lžíce, a když se snažil uchopit sklenici s mlékem, často skončilo rozlité na ubruse.
 

Syna a jeho ženu už celá záležitost unavovala. Syn tedy řekl: „Musíme s dědečkem něco udělat. Už toho bylo dost! Rozlévá mléko, je hlučný a jídlo mu padá na podlahu.“
 

A tak se manželé rozhodli postavit do rohu jídelny malý stolek, kde dědeček jedl o samotě, zatímco ostatní se při jídle těšili ze vzájemné společnosti. Jelikož dědeček rozbil pár talířů, dostával jídlo v dřevěné misce. Když se na něj občas otočili, spatřili slzy v osamělých očích. Přesto jediné, čeho se stařec dočkal, byla slova napomenutí, když mu spadla lžíce nebo kus jídla. Šestiletý chlapec pozoroval v tichosti počínání svých rodičů.
 

Jednou odpoledne, když bylo před večeří, si otec všiml, že si synek hraje na podlaze s kousky dřeva.
Sladce se ho zeptal: „Co to děláš?“
Syn mu stejně sladce odpověděl: „Ale, dělám jednu misku pro tebe a druhou pro maminku, abyste měli z čeho jíst, až zestárnete.“
Usmál se a pokračoval v práci. Synkova slova zasáhla rodiče velmi silně. Zůstali zaraženě stát a jen se dívali jeden na druhého.Slzy se jim řinuly po tvářích, a ačkoli žádný z nich k tomu nic neřekl, bylo oběma jasné, co musejí udělat.
 

To odpoledne vzal muž svého otce jemně za ruku a přivedl ho ke společnému stolu. Po zbytek dne seděl dědeček v čele. A z nějakého důvodu se muž ani jeho žena víckrát nezlobili, když spadla na podlahu lžíce nebo se rozlilo mléko či se zašpinil ubrus.

(ator textu: bratři Jakob a Wilhelm Grimm)

IRENA SENDLER
12.5.2008 zemřela téměř neznámá polská žena Irena Sendler, která za 2.světové války přispěla k záchraně 2500 dětí!

Svět by na ni neměl nikdy zapomenout.

Irena Sendler se narodila ve Varšavě v rodině lékaře St. Krzyzanowskeho. Mezi pacienty jejího otce bylo mnoho chudých Židů, s jejichž dětmi si hrála a získala k nim vztah. Vystudovala pedagogiku a stala se úřednicí na sociálním odboru varšavské radnice, kde se kromě jiného věnovala péči o chudé židovské rodiny. Po okupaci Polska Německem zřídili nacisté ve Varšavě židovské ghetto, když do městské zástavby násilně přemístili asi 450 tisíc Židů. Ti nesměli opouštět území obehnané třímetrovou zdí, trpěli nemocemi, hladem, byli odváženi do koncentračních táborů a posléze likvidováni. Situace se zde povážlivě zhoršila poté, co Němci zakázali jakoukoliv sociální pomoc.

Irena i přes zákaz Židům pomáhala. Stala se členkou ilegální skupiny Žegota (Rada pomoci Židům). Opatřila si propustku a docházela do ghetta jako zdravotnice či údržbářka, přinášela peníze, potraviny i léky. Stala se vedoucí dětské sekce Žegoty a jejím úkolem bylo dostat na svobodu co nejvíce dětí. Za velmi dramatických okolností byli kojenci vynášeni v krabicích od bot či vyváženi v bednách pod sedadly tramvaje; s getthem sousedila vozovna. Větší děti byly obaleny mnoha vrstvami novin a v pytlích přehozeny přes zeď. Další úniky umožňoval odvoz v autě se špinavým prádlem či odpadky, do nichž se děti ukryly. Tak přijížděla často do gettha "údržbářka" Sendlerová. Na korbě malého náklaďáku měla vycvičeného psa, který se vždy při kontrole u brány rozštěkal. Němci proto nezaslechli z auta nic podezřelého.

Zachráněné děti putovaly do rodin, klášterů, ale i do dětských domovů mimo kláštery. O každém dítěti vedla paní Irena kartotéku. Jména však pro případ vyzrazení převáděla do šifer a zapisovala je na proužky hedvábného papíru. Celý tento archiv uložila do zavařovacích sklenic a ukrývala jej na zahradě své přítelkyně pod jabloní. Když byla roku 1943 gestapem zatčena a mučena, nepromluvila. Zachráněné děti tak zachránila podruhé. Dostala trest smrti. Organizace Žegota dokázala však podplatit bachaře, kteří zapsali Irenu na listinu mezi popravené a současně jí umožnili útěk. Do konce války žila v ilegalitě a pomáhala v odboji. Většina z dvou a půl tisíce dětí, jež se svými spolupracovníky dostala na svobodu, se ve zdraví dočkala míru. V roce 1945 byly děti podle seznamů ze sklenic identifikovány, ale jejich rodiče většinou již nežili. . . V roce 2008 žilo ještě sedm set těchto dětí.

IRENA SENDLER

Pro její kontakty s polskou exilovou vládou ji komunisti pronásledovali a na její činy se dlouho zapomínalo. Paní Irena se stáhla do ústraní a působila ve varšavských sirotčincích a v domovech seniorů. Až v roce 1999 studenti v Kansasu zpracovali Project www.irenasendler.org. Mezinárodní federace sociálních pracovníků podpořila v roce 2007 její nominaci na Nobelovu cenu za mír, kterou ale nezískala. Paní Irena se dožila 98 let.

(zdrojem textu i obrázku je veřejný web)

Děkuji ti Ireno za způsob tvého bytí. Jsi nám inspirací do našich životů.

OZVENA

Chlapec sa prechádzal v horách so svojim otcom. Zrazu sa potkol, spadol, udrel sa a zakričal: “Aaaaaa!” Popri bolesti začul z hôr hlas, ktorý zopakoval: “Aaaaaa!” Zo zvedavosti sa opýtal: “Kto si?” A dostal odpoveď: “Kto si?” Potom zakričal : “Ja ta počujem! Kto ale si?” A hlas odpovedal: “Ja ťa počujem! Kto ale si?” Nahnevaný chlapec znovu zakričal: “Hlupák!” A dostal odpoveď: “Hlupák!” Vtedy sa… chlapec pozrel na svojho otca a opýtal sa: “Oci, čo sa deje?” Otec sa usmial a povedal: “Synček môj, teraz pozorne počúvaj.” A potom muž zakričal: “Ty si najlepší!” Hlas odpovedal: “Ty si najlepší!” Dieťa bolo prekvapené a nerozumelo. Tak mu otec vysvetlil: “Ľudia to volajú ozvena, ale v skutočnosti je to ŽIVOT. Život – ako ozvena, ti vracia to, čo ty povieš, alebo urobíš. Život nie je nič iné ako odraz našich činov. Ak si ty praješ viac lásky na svete, musíš vytvoriť viac lásky v tvojom srdci. Ak chceš, aby ťa ľudia rešpektovali, musíš ty rešpektovať ich. Toto je princíp, ktorý treba vložiť do všetkého v živote. Život ti vracia to, čo si dal ty jemu. Náš život – to je zrkadlo nás samotných.

(zdrojem textu je veřejný web)

  Jeden muž sa rozprával s Bohom o nebi a pekle. Boh povedal mužovi: „Poď, ukážem ti peklo.“

  Vošli do miestnosti kde okolo veľkého hrnca s jedlom sedela skupina ľudí. Každý jeden z nich bol hladný a zúfalý. Každý z nich držal v ruke lyžicu, ktorou dočiahol až do hrnca, ale keďže rúčka na lyžici bola oveľa dlhšia ako ich vlastná ruka, nemohli si ňou zaniesť jedlo do úst. Ich utrpenie bolo neopísateľné.

  „Poď, teraz ti ukážem nebo,“ povedal po chvíli Boh. Vošli do ďalšej miestnosti, podobnej tej prvej – hrniec s jedlom, skupina ľudí, tie isté lyžice s dlhými rúčkami. Ale každý vyzeral šťastný a sýty. „Nechápem,“ povedal muž. „Prečo sú šťastní, keď tí v prvej miestnosti sa cítili mizerne a všetko je pritom navlas rovnaké?“ Boh sa usmial. „Ach, je to jednoduché,“ povedal.

  „Tí v druhej miestnosti sa naučili jeden druhého kŕmiť.“

  (zdrojem textu je veřejný web)

  Prodavač s vodou vykonával každé ráno stejný rituál – položil si na rameno prkno a na každý konec připevnil džbán. Potom šel k řece, naplnil džbány vodou a donesl ji zákazníkům do města.

  Jeden ze džbánů měl však hodně trhlin a ztrácel spoustu vody. Druhý byl nový a velmi pyšný na svou práci, neboť jeho majitel získával z prodeje vody, kterou nosil, velké množství peněz.

  Po určité době začal mít popraskaný džbán komplexy a cítil se před druhým méněcenný. A tak se jednou rozhodl promluvit s majitelem. Navrhnul mu, aby ho odložil, když mu už téměř neslouží.

  „Víš,“ řekl mu velmi smutně, „jsem si vědom svých omezení. Je mi dobře známo, že kvůli mně přicházíš o mnoho peněz. Jsem samá trhlina, a když dorazíme do města, jsem už poloprázdný. Nedá se nic dělat. Odpusť mi prosím mou slabost. Kup nový džbán, který odvede lepší práci, a mě odlož u cesty. Už ti nesloužím…“

  „Dobrá,“ odpověděl majitel,  ale zítra si o tom ještě v klidu popovídáme.

Druhého dne se cestou k řece otočil prodavač k popraskanému džbánu a řekl:

  „Podívej se pozorně na okraj cesty a řekni mi, co vidíš.“

  „Nikdy jsem si toho nevšiml," odpověděl popraskaný džbán, „ale až teď vidím, že okraj cesty je posazený květinami. Je to krása!“

  „Tak vidíš, milovaný džbánku,“ odpověděl prodavač s úsměvem, „okraje cesty jsou krásné jako zahrada, a je to díky tobě, protože je zavlažuješ každý den cestou od řeky. Už před dlouhou dobou jsem si všiml, že ztrácíš hodně vody, proto jsem nakoupil semena květin všeho druhu a jednou cestou k řece jsem je podél okraje zasel. A při zpáteční cestě, aniž bys to tušil nebo si to přál, jsi moji sadbu zalil. Každý den se tak díky tvým trhlinám probudilo mnoho semen, otevřela se poupata a já je můžu utrhnout, svázat do kytice a nabídnout Stvořiteli.“

  A ten dobrý muž se sklonil a začal vybírat nejkrásnější květiny, které toho dne vyrostly, a nabídnul je Tvůrci všeho.

  Tentokrát džbán pokropil cestu ještě lépe. Jednak vodou z trhlin a také slzami vděčnosti.

(zdrojem textu je veřejný web)

STARÝ OSEL

Byl jednou jeden rolník, kterému jednoho dne jeho osel spadl do studny. Zvíře žalostně křičelo a rolník se snažil vymyslet, jak ho dostat ven. Nakonec se rozhodl, že to nejspíš nebude možné - osel je starý a studna byla beztak vyschlá, a tak zkrátka nemá cenu dostávat jej ven. Rolník tedy požádal své sousedy, aby mu pomohli studnu zasypat. Všichni popadli lopaty a začali do studny sypat hlínu. Když si osel uvědomil, co se děje, nejdřív zoufale křičel, ale pak se, k údivu všech, zklidnil a párkrát vesele zahýkal. O pár lopat hlíny později se sousedé podívali do studny, aby viděli, co se děje, a nemohli uvěřit svým očím. Každou lopatu hlíny, která mu dopadla na hřbet, oslík setřásl a postavil se na ni. Jak farmáři na zvíře sypali další a další hlínu, vždycky ji setřáslo a stoupalo po ní výš a výš. Netrvalo dlouho a osel k úžasu všech přeskočil okraj studny a začal pobíhat okolo!

- - - - - - - - - - -

Život na nás může sypat hlínu. Trik je v tom umět ji setřást a postoupit o trošku výš. Každá nepřízeň se dá změnit na další stupínek. I z té nejhlubší studny se dá dostat tak, že se nevzdáme, vždy se oklepeme, a uděláme krok nahoru.

To, co se nám stane, není zdaleka tak důležité, jako to, jak na to reagujeme.

(zdrojem textu je veřejný web)