ODPOVĚĎ OD VODY

Voda je zázrak. Voda je život. Voda je mnohem víc, než jen vodou tekutinou. Vědcům voda dělá doslova těžkou hlavu. Není samozřejmě žádnou náhodou, že tělo lidské bytosti je složeno převážně z vody.

Kdo procítil ve svém srdci fotografie krystalických struktur vody od japonského badatele MASARU EMOTO, ten už ví své. Voda živě reaguje svojí strukturou na mentální pole člověka. Když se změní myšlený význam nebo záměr, tak voda adekvátně přeskupí svoje vodíkové můstky a změní svoji krystalickou strukturu.

Vědci v oblasti parapsychologického výzkumu zjistili, že člověk ponořený ve vodě se stává mnohem citlivějším médiem mimosmyslových vjemů.

Při jednom experimentu s napojením na vědomí vody, jsem se celý až po krk „naložil“ do vody a mentálně do ní vnořil určité vzorce a poprosil ji o odpověď na otázku: Jaká je podstata, struktura a charakteristika vědomí?

Během pár sekund jsem obdržel jasnou vizi, konkrétní obraz, konkrétní scénu v pohybu, ve které jsem pozoroval sám sebe a svého malého synka v určité situaci.

Tato vize se mi zatím stále více a více ukazuje jako neuvěřitelně moudrá odpověď na moji troufalou otázku.

Tato odpověď mě inspirovala k sepisování všech důsledků a souvislostí, které v ní nacházím. Dnes jsem cca na čtyřicáté straně a stále je to živé psaní bez konce. Nepochopitelné, úžasné.

Uvádím zde na ukázku prvotní úvahy v hrubé a surové pracovní verzi. Postupně budu obsah čistit, odmazávat duplicity, upravovat a také doplňovat. Vědomí je již ze samotné podstaty věci nekonečně složité téma, proto uvažuji také o tom, že bych zde uvedl pro lepší přehlednost "tak nějak v kostce" základní nosnou myšlenku o podstatě vědomí, tak jak se mi profiluje na základě obdržené vize. Pracuji na tom. Není snadné vyjadřovat se ve slovech o něčem, co je mimo naše veškeré lidské zkušenosti, o něčem co je nepoznatelné, nevyjádřitelné a ještě k tomu to chtít vyjádřit "tak nějak v kostce". Prozatimní "souhrn v kostce" najdete níže v odstavci s názvem "V SOUČASNÉM STUPNI MÉHO VÝVOJE MI VĚCI DÁVAJÍ SMYSL NÁSLEDOVNĚ"

OTÁZKA

Jaká je podstata, struktura a charakteristika vědomí?

OBDRŽENÁ VIZE

Sleduji pohyblivé schody (eskalátor). Sleduji celou scénu s odstupem, mírně bokem. Vidím sám sebe jak jedu po eskalátoru nahoru. Symbolická scéna začíná ve chvíli, kdy jsem v polovině eskalátoru. Na eskalátoru jen stojím a pozoruji okolí. Přede mnou stojí na eskalátoru můj malý čtyřletý syn Teo. 

Když vyjedu se synem až nahoru, první kdo má vystoupit je syn, protože je o schůdek přede mnou. Ten sice udělá první krok, ale zastaví se. Neuvolnil mi cestu a já jedoucí po schodech za ním, nemám kam vystoupit. Vysvětluji rychle synovi, že musí jít dál, aby neblokoval všechny ty, co jedou za ním a za mnou.

Napětí roste.  Já v roli pozorovatele, který je bokem a s odstupem, přitom plně cítím stres a psychické napětí, které prožívám já jako otec na eskalátoru i můj malý synek. Jsem s nimi psychicky a vědomím propojený.

ODPOVĚĎ FORMOU VIZE

• Tato vize byla okamžitou odpovědní na moji otázku.

• Tato vize tedy zřejmě symbolizuje charakteristické klíčové vztahy „uvnitř a vně“ vědomí.

• K této vizi se budu nyní dále odkazovat.

• Samotná vize zřejmě byla zvolena tak, aby reflektovala můj současný stupeň rozvoje a chápání světa a moje schopnosti jejího uchopení.

• Odpověď musím chápat jako symbolickou odpověď. Nesmím si tedy věci připouštět ani doslovně, ani fyzicky, musím je vnímat ve smyslu významu a funkce.

ROZBOR POUŽITÝCH SYMBOLŮ

• JÁ JEDOUCÍ PO SCHODECH A JÁ POZORUJÍCÍ OKOLÍ: symbolika autonomní jednotky vědomí pozorující své okolí.

• JÁ POZORUJÍCÍ S ODSTUPEM SÁM SEBE A SVÉHO SYNA: symbolika částečně poodstoupeného vědomí ze sebe sama pozorujícího s odstupem sebe sama v kontextu okolí. Schopnost simultánního rozdělení vědomí v nepřerušené propojenosti.

• JEZDÍCÍ SCHODY – ESKALÁTOR: nezadržitelný proud bytí, proud života, proud vědomí a souvislostí unášející vše, proud akcí a reakcí, nosič, unášení všeho vším.

• JEZDÍCÍ SCHODY SMĚREM NAHORU: proud života unáší vše neustále do nových hladin a souvislostí, chtě nechtě. Pohyb nahoru symbolizuje, že vše co se děje, slouží k Poznání a růstu.

• MŮJ SYN STOJÍCÍ PŘEDE MNOU A JEDOUCÍ NA ESKALÁTORU, STOUPAJÍCÍ SPOLEČNĚ SE MNOU NAHORU: můj syn symbolizuje to co vzešlo ze mě, symbolizuje nové vibrační vzory (nové stopy vědomí) vzešlé z interakcí aktivit mého vlastního vědomí s aktivitami ostatního okolí, s jejich vibračními vzory.

• GRAFICKÝ TVAR KŘIVKY NÁSTUPU NA ESKALÁTOR, JÍZDY NA ESKALÁTORU A VÝSTUPU Z ESKALÁTORU: tvarem symbolizuje polovinu sinusoidy.

• SCHODY ESKALÁTORU JEZDÍCÍ NEUSTÁLE CYKLICKY DOKOLA: proud života neustále unáší vše „CO JE“ v cyklických režimech. Vše se projevuje v cyklech. Vibrace jsou cyklickým režimem, rotace hvězd jsou cyklické režimy, oběžné dráhy kosmických těles jsou cyklické režimy, reinkarnace lidských bytostí je cyklický režim atd. atd.

CHARAKTERISTIKA ESKALÁTOROVÉ ODPOVĚDI

• Sám sebe jsem pozoroval. Samostatné dílčí vědomí umí poodstoupit samo od sebe a umí samo sebe pozorovat z určitého úhlu vnímání, aniž by se přerušilo jeho autonomní fungování nebo samo-sebe propojení.

• Vědomí, které poodstoupí od sebe sama a umí pozorovat samo sebe, umí být v klidu, zatímco vědomí, které je samo sebou pozorováno, je účastno proudu vědomí (proudu života) a tímto proudem je unášeno zdánlivě nezávisle na své vlastní aktivitě. Současně platí, že i když je vědomí poodstoupeno samo od sebe, tak je i nadále samo se sebou propojené a spojené.

• MUDr. Soesman nádherným způsobem rozvíjí Steinerovu anthroposofii. Ve své velmi zajímavé knize DVANÁCT SMYSLŮ Brány duše uvádí, že vědomí získáváme teprve tehdy, až když opustíme Kosmos a jednota se před námi uzavře a my se ve snaze vrátit se zpět do jednoty postavíme proti Kosmu. Teprve tehdy získáváme zážitek a prožitek sebe sama. Uvádí, že všechno lidské snažení není nic jiného, než pokus klepat na dveře domu, z nějž jsme byli vyhnáni.

To je velmi zajímavá úvaha. Moje „eskalátorová“ odpověď mi napovídá, že i když je vědomí poodstoupeno samo od sebe, tak je i nadále samo se sebou propojené a spojené. Možná, že další vrstvou odpovědi by mohlo být sdělení, že jedině tehdy, když vědomí pozoruje s odstupem samo sebe prostřednictvím zrcadel jednoty Kosmu, teprve tehdy a jedině tehdy, je schopno si uvědomit a prožít samo sebe. Bez vydělení se a bez zrcadel Kosmu možná ani není možné uvědomění sebe sama a prožitek sebe sama. Možná že právě proto stojím jako vydělený pozorovatel mimo eskalátor a s odstupem pozoruji sám sebe prostřednictvím oddělujícího prostoru a prostřednictvím cyklického unášení eskalátorem (prostřednictvím Kosmu a jeho zrcadel) a přitom plně vnímám a cítím vše, co vnímám a cítím já jedoucí na eskalátoru.

• „Unášení v proudu“ je základní vlastností bytí a existence. Děje se to jako automatický proces.

• Proud vědomí (jinými slovy proud života) nelze zastavit.

• Jak se zdá, tak „unášení proudem bytí“ se dá svým způsobem přirovnat k jízdě na pohyblivých schodech. Jsme unášení výše a výše zdánlivě bez naší vlastní aktivity a přitom máme možnost pozorovat okolí a sebe sama a vykonávat vlastní aktivitu.

• Unášení výše a výše na jezdících schodech symbolizuje nikdy nekončící proměnu stavu vůči svému vlastnímu okolí a také vůči pozorování a uvědomování si sebe sama, ať už něco aktivně konáme nebo nekonáme. Proud nás neustále unáší do nových hladin a my už jen tímto bytím, pozorováním a uvědomováním, měníme svůj vztah ke svému okolí a k sobě samému, chtě nechtě. Neustále se proměňujeme, stejně jako se neustále proměňuje vše co je. Je to nikdy nekončící automatický proces.

• Vědomí se neustále proměňuje. Je symbolicky řečeno neustále na nové startovní čáře. Vědomí tedy neustále proměňuje svoji strukturu.

• Pohyblivé schody jezdí neustále cyklicky dokola, podobně jako Kosmos neustále cyklicky působí svými zákonitostmi a zrcadly na vědomí všech svých pasažérů - pozorovatelů. Díky pohyblivým schodům je možné učinit kvantový skok, tedy vystoupat o poschodí výše, podobně jako neustálými kontinuálními proměnami vědomí je možné dosáhnout kvantového skoku zcela nové vyšší úrovně uvědomění.

• Dílčí vědomí neustále vyzařuje do svého okolí svoji vlastní individuální stopu. Tato stopa se prolíná se všemi ostatními stopami všech ostatních dílčích vědomí, vše souvisí se vším.

• Dílčí vědomí, i když je pouze dílčí, je dostupné všemu a všude v rámci proudu života. V „nejbližším okruhu“ dílčího vědomí je proudem života navíc nesena také stopa nejsilnějšího „zabarvení“ a „intenzity“ projevu daného dílčího vědomí. Přirovnal bych to k vlastnímu synovi, který jede jen o krok přede mnou na pohyblivých schodech.  Můj synek je mojí vlastní intenzivní stopou mého bytí, mého snažení, mého vědomí. Oba jsme synchronně vezeni proudem bytí výše a výše.

• Pohyblivé schody eskalátoru mají čtyři rozdílné úrovně - fáze: nástupní fázi, zdvihací fázi, výstupní fázi a cyklickou fázi neustálého navracení schodů k počátku.

• V mezních kvantových úrovních, v úrovni nástupu a v úrovni výstupu, jsou schody eskalátoru v rovině s podlahou, kvůli umožnění nastupování a vystupování. Jsou to místa přechodu z nižší roviny do vyšší roviny kvalitativního stavu. Z kvalitativního hlediska to jsou různé roviny s různými mezními body. V těchto mezních bodech se schody eskalátoru obrací k opačnému chodu. Jsou to body zvratu, které nás také upozorňují na princip neustálé cykličnosti.

• Pokud by můj syn (moje vlastní individuální stopa, která je spolu se mnou unášena proudem života) měl potíže (například ze strachu) s překročením mezního bodu (výstupního prahu) a stagnoval by, tak vytvoří zácpu a tím vznikne kolizní stav, který však bude dříve nebo později vyřešen tím, že proud života zácpu silou protlačí a tím nedovolí mě ani synovi trvale ucpávat výstupní prostor. To mi napovídá, že nekritičtějším momentem je mezní bod zvratu, kdy vědomí přechází z fáze ZPRACOVÁNÍ do fáze PROJEVENÍ (viz obrázek sinusoidy níže)

• Pokud budou projevy dílčího vědomí obsahovat v momentě přechodu z fáze ZPRACOVÁNÍ do fáze PROJEVENÍ stagnaci, tak ve svém okolí způsobí kolizi sobě i svému okolí.

• Proud života má automatickou schopnost tyto „kolizní“ stavy řešit neustálým tlakem proudu života, a to i kdyby se dílčí vědomí tuto fázi nesnažilo nijak řešit (nesnažilo se pochopit). Dynamika života jede nezadržitelně dál a dál a dál a dál.

• UVNITŘ SEBE. Jedním ze zásadních bodů zvratu, tedy zásadních kvalitativních přechodových stavů, je zpracování vypozorovaných vjemů. Je to vnitřní kvalitativní bod zvratu uvnitř sebe sama. Nepochopení vytváří v tomto případě hromadění tlaku, kolizní stavy a zácpu. Nahromaděný tlak však proud života svojí silou nakonec vždy uvolní.

• VNĚ SEBE. Odlišným zásadním bodem zvratu, tedy zásadním kvalitativním přechodovým stavem je stav kdy se projevené mění v ovlivněné. To co dílčí vědomí projeví ze sebe sama vůči svému okolí je veškerým okolím automaticky zachycováno. Toto okolí je tím automaticky ovlivněno. Přerod a transformace projeveného v ovlivněné se děje na základě zákonů Zdroje (zákonů Univerza).  Jedná se tedy o vnější kvalitativní bod zvratu

• Čtyři kvalitativní fáze: POZORUJI, ZPRACUJI, PROJEVUJI, OVLIVŇUJI, POZORUJI, ZPRACUJI, ...

CO MŮŽE NAPOVĚDĚT GRAF

Svět je zjevně holistický. Vše souvisí se vším. Proto by nebylo až tak od věci, kdyby nám nedostižné a nedozírné zákonitosti vědomí prokvétaly alespoň trochu uchopitelným způsobem i do vzájemných grafických souvislostí.

KRITICKÉ STAVY (v grafu červené hvězdičky)

Nejkritičtějším místem se jeví horní a dolní úvratě. Jsou to jakési horní a dolní limity rozsahu vědomí. Místa odrazů. Mění se zde směr pohybu. Dvě žluté fáze stoupání se musí v jediném okamžiku obrátit do dvou fází klesání.

• Kritické stavy v horních úvratích - Havárie nastává v horní úvrati tehdy, pokud zpracované nesprávně projevím.

• Kritické stavy v dolních úvratích - Havárie nastává v dolní úvrati tehdy, pokud to co jsem ovlivnil, následně nesprávně vypozoruji. Tedy pokud nesprávně pojmu to, co jsem svým jednáním způsobil.

ROVNOVÁŽNÉ STAVY (v grafu zelená kolečka)

Vyvážený neutrální stav se nachází přesně ve středu limitních hodnot. Fáze pozorování a zpracování jsou svým pohybem stejnosměrné, nevzniká tedy mezi nimi kolizní stav. Zdá se jakoby pozorování znamenalo automaticky i zpracování. Obojí se děje uvnitř vědomí a ve shodném směru. Vyvážený stav s nulovým rozkolísáním se nachází ve středu v neutrálním bodě, v místě kde pozorované přechází ve zpracování. Je to stav kdy penzum informací a vědění již máme, ale ještě jsme je nezačali posuzovat a hodnotit. Tento stav se nachází v přesném středu našeho vnitřního stavu. Zdá se, že ten kdo má dostatek informací a vědění a dokáže s tím nakládat tak, že vnitřně neposuzuje a nehodnotí, tak v takovém stavu se vědomí nachází v bodě rovnováhy, v rovině nerozkolísanosti, v rovině napojení na vyváženou neutrální síť celkového vědomí. Zdá se, že v tomto stavu je nám absolutní síť Kosmického vědomí nejsnáze přístupná.

Fáze projevení a ovlivnění jsou také stejnosměrné, jen v opačném pohybu, než první dvě fáze. Tedy jsou orientované směrem ven, nikoliv dovnitř. Také mezi nimi nevzniká kolizní stav. Zdá se jakoby projevení znamenalo automaticky i ovlivnění. Vyvážený stav s nulovým rozkolísáním se nachází v bodě, kdy projevené přechází ve vnějším světě v procesy ovlivňování. Pokud bych dokázal proniknout napojením svého vědomí do bodu, kdy jsem již dovyzářil svoje vibrace do vnějšího prostředí a dále již nekonám, tak bych mohl opět v tomto stavu zavnímat absolutno celkového vědomí Kosmu.

Graf jakoby nám napovídal, že vykonám-li ve svém vnitřním prostředí určité penzum práce (nastřádáním informací a vědění) a dále nechám toto vědění existovat bez dalšího posuzování a hodnocení, tak jsem v takové chvíli připravený a schopný zavnímat rovnovážné stavy vědomí Kosmu - jsem připravený zavnímat Absolutno. Taktéž graf analogicky ukazuje, že dovykonám-li ve vnějším prostředí svoje penzum práce a oprostím-li se v tomto okamžiku od dalšího snažení, mohu být v napojení na absolutno Kosmu.

ABSOLUTNO

Pokud by náš graf skutečně ukazoval správným směrem na zákonitosti vědomí, potom by symbolicky nejkoncentrovanější rovinou vědomí byla rovina středu mezi všemi existujícími výkyvy. Tato rovina středu, by byla rovinou celkové rovnováhy. A dost možná, že je rovinou středu vědomí Kosmu, rovinou kosmické rovnováhy - ABSOLUTNEM.

• Když vědomí přechází z fáze 4) „OVLIVŇUJI“ opět do fáze 1) „POZORUJI“, tak pozorovatelem jedoucím po schodech nahoru už není jen původní vědomí, ale je obohacené o „svého syna“, který stojí před ním. Poté co vědomí pozorovalo, zpracovalo, vyzářilo vibrační vzory a ovlivnilo okolí, vznikly tím nové vibrační vzory, struktury a formy vědomí.

• Tento syn (výtvor) vlastního vědomí (zplozen z interakce a prolínání aktivit vlastního vědomí a aktivit ostatního okolí) je nositelem nových vibračních vzorů. Je to nový život. Je to nový projev vědomí, který je také nesen tím samým proudem života, stejně jako je v závěsu za ním nesen proudem života jeho rodič, který jej zplodil. Vědomí se tak po čtyřech dokonaných taktech 1) POZORUJI, 2) ZPRACUJI, 3) PROJEVÍM, 4) OVLIVNÍM, proměnilo a nabylo nových forem. Už jsou proudem života neseni a po schodech vezeni otec a syn.

• Současně si však část rodiče (původního vědomí) dokázala zachovat jistý odstup a celou scénu (vývoj) pozorovat s odstupem.

• Rodič (původní vědomí) se tak stává všemi svými syny.

• Ve vlastním synovi a ve všech vlastních synech (tedy v neustále se proměňujícím novém vědomí) je vždy obsažen také i výchozí stav, který je nesen synem a současně je pozorovaný s odstupem sebou samým.

• Tím je docíleno, že v každém okamžiku společně koexistuje minulost, současnost a budoucnost. Čas je vytvářen způsobem nahlížení na jevy. Vnímání času, je tedy závislé na schopnostech a možnostech dílčího vědomí.

• Minulost je tedy neustále v jednom nekončícím proudu neustále vytvářena způsobem nahlížení na jevy a jejich interpretací. Minulost je vytvářena v současném okamžiku. Rozdíl mezi vnímáním minulosti a současnosti automaticky vytváří prostor i pro vytváření a vnímání budoucnosti.

• Dynamika vývoje není závislá na čase a strukturovaná v čase, ale je utvářena významem, smyslem, kvalitou. (pozn. čas je definovatelný pouze na základě existence projevů hmoty, je tedy přímo závislý na hmotě, v rovině světa nad hmotou, není čas hmotou definovatelný, právě proto, že hmota zde není a není tudíž žádným limitem)

• Faktory, které vytváří dynamiku vývoje, jsou: záměry, schopnosti, možnosti a vůle vědomí.

• Smysluplnost je klíčovým faktorem a hodnotou.

• Stav, kdy se vědomí proměňuje z vnitřního zaměření pozornosti na vnější zaměření pozornosti (tedy z fáze zpracuji, přechází do fáze projevím), prochází rovinou zprůměrovaných hodnot okolí, tedy rovinou vyváženosti a tedy rovinou harmonie (v grafu znázorněno sítí a jednotlivé body průchodu jsou znázorněny kuličkami). Tento okamžik stavu dílčího vědomí nevykazuje vzhledem k okolí rozkolísání a v těchto momentech svého stavu je tedy v rovnovážném stavu s okolím (v nulovém/nezatíženém  rozkolísání). Jsou to stavy harmonie s okolím, stavy absolutna, kdy je vše v rovnováze.

• Tyto stavy absolutna vytváří celkovou síť absolutna. Tedy pole Absolutního vědomí. Všechna vědomí prochází touto sítí a vytváří tuto síť. Utváří ji svými vibračními vzorci. Jsou to tedy výtvory. Všechny „děti“ všech vědomí vytvářejí společné pole vědomí. Všechna vědomí tak přispívají svým dílem do celkového pole vědomí.

• Taková vědomí, která umí zaměřit svoji pozornost na tyto stavy absolutna (v grafu znázorněno kuličkami) se v těchto fázích napojení propojují se vším, co existuje, se vším co jest. Vše je jim dostupné a vše mohou „vědět“.

• Tato síť stavu absolutna je přechodovým stavem (je rozhraním) mezi vnitřním a vnějším projevem bytí.

• Alegoricky řečeno: v okamžiku přechodu z fáze vnitřního světa do fáze vnějšího světa, tedy jakoby v okamžicích mezi nádechem do sebe a výdechem ven, kdy se jakoby proces dechu na okamžik zastaví do bodu nula, do bodu ticha, do bodu zvratu, tedy kdy přechází z fáze zpracování podnětů do fáze projevení se ven, tak v tomto jedinečném okamžiku je možné napojení na vše co jest.

• Totéž pak platí v okamžicích (ve stavech) přechodu mezi výdechem a nádechem.  Jsou to tedy všechny stavy přechodu z fáze vnitřního světa do fáze vnějšího světa a z fáze vnějšího světa do fáze vnitřního světa.

Jednou mě můj duchovní rádce navedl na myšlenku, kterou jsem následně sám rozvedl a formuloval. Byl to dramatický okamžik, kdy mi řekl, že jsem na TO konečně přišel a pochválil mě tak, jak nikdy. Já tuto myšlenku, ale do knihy tehdy ještě nenapsal. To moje osobní nejhlubší moudro o podstatě věcí zní: „VĚCI JSOU A NEJSOU SOUČASNĚ“

V SOUČASNÉM STUPNI MÉHO VÝVOJE MI VĚCI DÁVAJÍ SMYSL NÁSLEDOVNĚ

Podstatou vědomí podle mě je, že vědomí neustále v nekonečných bezčasových sekvencích z hlediska kvalit hodnot vzniká a to v jediném možném okamžiku. Tento okamžik je hodnotitelný z hlediska kvalit jako čtyřfázový. Něco jako bezčasová čtyřtaktní kvalitativní sinusoida. „Kvalitativnost“ sinusoidy se odehrává v rovinách schopností vědomí, v rovinách zaměřování pozornosti, zpracování vjemů, vyzařování, smysluplnosti nakládání s vjemy.

Není nic kromě tohoto jediného okamžiku uvědomění. Uvědomění to je okamžik. Uvědomění neexistuje lineárně v čase. Pozn. to by potom úžasná čeština nazývala vědomováním. Ona to zve ale uvědoměním. Je v tom obsažen princip dokončenosti a okamžiku. Vědomí se neustále uvědomuje. Znova a znova. Samo v sobě. V jediném možném okamžiku. Jakoby neustále bezčasově blikalo.  A protože neexistuje nic jiného než právě probíhající okamžik „bliku“ vědomí, jsou všechny ostatní bliky obsaženy v právě probíhajícím bliku, jako záznam vědomí, nebo potenciál vědomí, nebo jakýkoliv jiný konstrukt vědomí. V tomto okamžiku uvědomění je možné donekonečna kopírovat, načítat a interpretovat, „ostatní“ uvědomění a tím mohou vznikat různé systémy iluzí času a historického časového vývoje. Lze současně přidávat nové záměry a nové představy a tím vytvářet dynamiku vývoje a její smysluplnost. Existence jediného možného okamžiku bytí a uvědomění také skýtá nekonečný potenciál jak věci v jediném okamžiku upravit, přepsat a vnímat. Vše se tak stává hrou. Hrou, která zapadá nebo nezapadá do záměrů Zdroje vědomí. „Věci jsou a nejsou současně“...

JEDEN Z PŘÍKLADŮ

Jednou jsem četl článek o tom, že děti, které milují svoje hračky, je dokáží oživovat. Hračky jim to pak oplácí živými reakcemi.  Je to nesmysl?

Je něco takového možné? A je možné, aby věci byly a nebyly současně? Jsou to všechno nesmysly?

Je možné, aby se oblíbená plastová panenka malého dítěte na něj usmívala a současně se na někoho jiného neusmívala, i když je vyrobena tak, že se svým plastem fyzicky neusmívá?

Dítě panenku miluje.  Opravdově, protože dítě to ani jinak neumí. Když malé dítě miluje, tak miluje bezpodmínečně. Jinak to neumí. To je nejvyšší typ vibrací, informací, energie a obecně tedy i smysluplnosti bytí. Tyto vibrace samozřejmě nejsou nic. Ovlivňují svým dílem celé Univerzum.  Ovlivňují jemnohmotný svět, informační pole a myšlenkový svět. Ovlivňují samozřejmě také energetické a vibrační pole objektu, kterého se nejvíce týkají, tedy panenku samotnou. Ovlivněné pole panenky tak psychoenergeticky zpětně působí na dítě a jeho vědomí.

Dospělý člověk se svojí pozorností bdělého rozumového vědomí umí zaměřit na takový typ vibračních vzorů, které jsou mu podobné. Vidí a vnímá takové vibrační vzory, které je schopen vnímat a tím jsou většinou fyzikální a optické vjemy hrubohmotné roviny světa. Tedy atomy, molekuly, odraz světla od nich …atd.

Jemnohmotné a nehmotné roviny si není schopen ve svém bdělém rozumovém vědomí vědomě zobrazovat, uvědomovat. Malé dítě je však plně otevřené.  Pokud bylo malé dítě schopné vytvořit silné jemnohmotné a nehmotné pole usmívající se panenky, potom je možná i schopné toto pole také zpětně odečítat a zobrazovat ve svém vědomí, tedy vnímat. Možná, že v jednu chvíli může panenka vyzařovat více vibračních vzorů současně.  Jeden hrubohmotný, dva různé jemnohmotné a tři různé nehmotné. Otevřené vědomí dítěte si samo vybírá z dostupných informačních vzorů, možností a interakcí. Samo si vybírá svoji cestu. Svým zaměřením si samo vybírá, kterým vibračním vzorům dá ve svém vědomí přednost.

Vše, tedy i hrubá hmota, se ve skutečnosti realizuje ve vědomí pozorovatelů a každé samostatné vědomí je individuální. Zřejmě proto se vjemy všech různých pozorovatelů musí různit a musí být svojí povahou vždy individuální.

Zdá se, že v principu nic nebrání panence vyzařovat více typů vibračních vzorů současně - na různých vibračních úrovních. Každý pozorovatel si navíc vytváří svoje vlastní specifické vjemy a jsou mu dostupné pouze ty vzory, které je schopen vnímat.

Panenka se tedy může usmívat i neusmívat současně. Jak pro koho a jak kdy. Vědomí hraje hry ve vědomí. Vtip není v tom vědět, ale být součástí záhady. A smysluplná tvorba je tím nejkrásnějším naplněním a podstatou bytí.

Pokud věci jsou, pak jsou právě ve vědomí a jedině v okamžiku uvědomění. Tento nikdy nekončící okamžik uvědomování neustále vytváří realitu pozorujícího vědomí. Každé pozorující vědomí utváří svoje vlastní konstrukty vjemů. Tyto vjemy pak může vnímat například jako pravdu. Může ji však také vnímat jako svoji pravdu a uvědomovat si, že jiný pozorovatel má zase svoje vlastní subjektivní vjemy. Pokud tedy věci nejsou, tak mohou nebýt v našem vlastním vědomí a současně být ve vědomí jiného pozorovatele. Přičemž všechna jednotlivá vědomí, vytváří ve svém celku jedno společné vědomí

MOHOU VŠAK VĚCI BÝT A SOUČASNĚ NEBÝT V NAŠEM JEDINEČNÉM VĚDOMÍ?

Domnívám se, že ano. Jedna zásadní potíž je v představě nekonečně se opakujícího bezčasového okamžiku. Když si to představíme, neustále nás to nutí do představy neuvěřitelně krátkých sekvencí, které se dějí jeden za druhým. Jako kdyby například vědomí nekonečně rychle mrkalo (blikalo) svým pozorujícím okem a při každé prohlídce svého okolí, tedy při okamžiku otevření jeho „oka“ by došlo k uvědomění vypozorovaného. Vědomí by se tak neustále znovu-uvědomovalo, nově a nově a stále dokola. Vnímalo by tak svět subjektivně po svém a neustále by znova a znova stálo na nové startovní čáře. Z minulých vjemů by si do nového aktuálního uvědomění kopírovalo to, co mu dává smysl a co zapadá do jeho smysluplného obrazu světa (například osobní zkušenosti a také všechno to, co je součástí „kolektivního“ vědomí, kolektivní iluze hmoty, času, prostoru)

Jenže jak si představit, že se toto neuvěřitelně rychlé mrkání neděje chronologicky v čase po sobě? Může se vůbec něco dít bezčasově?

Ano může. Zkusíme si pomoci představou snu. Ten všichni „známe“. Ve snu je možné cokoliv. To víme.  Z ničeho nic se celá snová scéna může proměnit a naše prožitky také. Vnímané scény mohou být sebebláznivější jak co do obsahu, nebo kvality jeho prožitku, včetně samotného prožitku času. Jak ve snu během snění poznáme, jak je to s časovou osou onoho snu? Pouze významem a smyslem vnímaných scén. Tento význam a smysl však určuje a vybírá pouze vědomí. Vědomí zdroje snu a vědomí příjemce snu. Pokud se ve snu celá scéna naráz jako mávnutím proutku přepíše, tak je stále vše v pořádku, protože takový je záměr obsahu snu. Časovost si dosazujeme tak, aby nám obsah dával takový smysl, který chceme, nebo očekáváme, nebo který jsme schopni vnímat, nebo ke kterému směřují neodvratně naše činy. Ve snu není žádná hmota, jsou tam představy hmoty. A věda moc dobře ví, že čas (časoprostor) je atributem hmoty. Čas stanovujeme na základě vnímaných projevů hmoty, ničeho jiného. Ničeho jiného. Bez vnímání hmoty, není určení času.

Einstein popisuje relativitu hmoty, času a prostoru. Dnes už víme, že vnímané vlastnosti hmoty a časoprostoru závisí na vztahu pozorovatele k pozorovanému.

„Bez hmoty by neexistoval čas. Čas je sluhou hmoty.“  Tak tyto dvě větičky mi právě nadiktovala moje devítiletá dcera INKA, když šla kolem mě a ptala se mě, o čem to teď píšu. Myslím, že se trefila přímo do černého. Jsou to tisíce let stará hermetická moudra.

Pokud tedy ve snu čas fyzicky neexistuje, potom je konstruktem vědomí, který používáme podle potřeby, či záměru. Pokud se celá snová scéna v jediném okamžiku přemění na jinou, tak obraz nové scény v sobě může zahrnovat informace o staré scéně v libovolném uspořádání a kvalitě. Nejsme totiž myšlenkově ničím limitovaní. Opravdu nejsme ničím limitovaní? V principu nejsme, v praxi však jsme. My sami se limitujeme. A dobrovolně. Přejeme si totiž, abychom žili život smysluplný, tedy nikoliv abychom žili bezesmyslný chaos všech možných a nekonečných potenciálů. A možná právě proto si neustále dokola vyvoláváme (kopírujeme) fixní představy (o minulosti, o hmotě atd.) abychom získali záchytné referenční body a abychom mohli mít pocit jistoty a bezpečí předvídatelného světa, ve kterém jsme schopni se orientovat a ve kterém se úplně neztratíme v oceánu nesmyslného chaosu s nekonečnými bezbřehými možnostmi.

To dává možnost všem pozorovatelům zaměřovat se se svojí omezenou pozorností alespoň na úzkou výseč projevů světa. Každé pozorující vědomí je originální se svými vlastními specifickými vjemy. Jsou směsí osobních názorů a pravd a zkušeností a také směsí kolektivních konstruktů vědomí, iluzí kvant, atomů, molekul, hmoty, času, prostoru …

Kdybychom žili jenom a pouze ve snu, neměli bychom čas chronos jak uchopit, neměli bychom ho totiž k čemu vztáhnout. Chyběla by nám životní zkušenost s projevy hmoty. My ji však máme.

Díky těmto velmi silným referenčním bodům může naše omezená kapacita vědomí po částech zkoumat svět, aniž by se utopila v záplavě nekonečných potenciálních možností. Ale na druhou stranu také právě proto, nejsme schopni jen tak přijmout důsledky faktu, že prožitek minulosti se realizuje pouze v okamžiku přítomnosti, tedy v okamžiku uvědomění.

Například v šesti letech jsme si zapsali do svého vědomí vjemy sfoukávání šesti narozeninových svíček na dortu, tedy v okamžiku přítomném jsme zaznamenali vjemy přítomnosti. A když na to v padesáti vzpomínáme, tak si opět v okamžiku přítomném zobrazujeme sfoukávání svíček a sfoukávání svíček jsou přece vjemy okamžiku přítomného zaznamenané v přítomnosti. Samá přítomnost. Přítomnost, přítomnost, přítomnost. Kde je nějaká minulost? Jenže my máme zásadní problém přijmout tu bláznivou možnost, že se realita sfoukávání svíček šestiletým kloučkem realizuje současně a společně v jediném bezčasovém okamžiku s vjemem téhož člověka, ale již padesátiletého, když si onu událost vybavuje ve svém vědomí. Všechny zaznamenané obrazy realit se nesou společně v jediném možném okamžiku uvědomění toho kterého vědomí. Vše je tedy naráz.  Jsme to my, kdo vybíráme z možností.  Jsme to my, kdo utváří realitu.

A právě toto Poznání nám dává křídla. Sami si budujeme svá království. Naše vědomí má veškeré vjemy realit k dispozici na jednom jediném společném stříbrném podnose. V jediném a jedinečném okamžiku uvědomění. Vědomí si neustále samo vybírá z nepřeberného množství možností.  Zaměřováním své pozornosti si samo určujeme vlastní realitu. Čím je naše Poznání hlubší a vyspělejší, tím vědoměji kouzlíme mezi jednotlivými obrazy realit.

Umím si představit, že při nejvyšším stupni Poznání a moudrosti nějakého supervyspělého vědomí (samozřejmě pokud by to bylo v souladu se záměry Univerza), by toto vědomí bylo schopno přetvořit strukturu svých vjemů (realit) ve svém uvědomování a tím v podstatě přepsat minulost, protože minulost existuje pouze ve vědomí a pouze v současném okamžiku. Pokud by se takto realita skutečně přepsala, tak ta původně vnímaná realita by již neexistovala. Realita, která „byla“ by zmizela. Ve vědomí je vše utvářeno v jediný okamžik. Tzn., že realita která „byla v minulosti“ i realita, která „zmizela“ a „již není“, existují společně pospolu v poli možností realit. Věci tedy opravdu v našem vlastím vědomí mohou být i nebýt současně. Je to sice „vyšší dívčí“, ale reálné to možná je.

Zatím se však obrazně řečeno se svými schopnostmi vědomí doslova potácíme (já tedy určtitě), někde na základních úrovních hledání. Většinou nejsme schopni vnímat ani věci vystavené přímo před naším nosem. A to nám způsobuje jednu velikou potíž, kterou si neuvědomujeme. Pokud si potíž o které chci nyní mluvit uvědomíme a zahrneme toto poznání do našich každodenních životů, tak se nám otvírá neuvěřitelný potenciál osobního růstu a rozvoje.

JEDEN KRÁSNÝ A VELMI POUČNÝ PŘÍKLAD

V jisté studii lidské pozornosti, byl v jednom příjemném americkém hotelu proveden následující experiment.

Za pultem recepce vítal hotelové hosty mladý muž, recepční. Vysoký, hezký, statný, mladý muž v barevné civilní košili. Slušně a přívětivě vítal nové hosty se slovy, že mají vyplnit jednoduchý formulář pro nově se ubytovávající hosty.  Jméno ,věk, atd. Podal jim na recepčním pultě příslušný formulář a dodal, že jim podá i tužku na psaní a ohnul se pro tužku pod pult recepce. Tam byl již nachystaný druhý muž, přibližně stejně vysoký, stejně starý, také hezký, ale úplně jiný svým vzezřením a v úplně jinak barevné košili. Tento druhý muž se narovnal a podal hostům tužku a dokončil s nimi přijetí hostů v hotelu.

Když se hosté rozloučili a odcházeli se ubytovat, zastavili je lidé ze studijního týmu a zeptali se hostů, zda si nevšimli něčeho zvláštního. Když dostali odpověď, že nikoliv, zeptali se hostů přímo, jestli si nevšimli, že se vyměnila osoba, s níž jednali. Někteří hosté však trvali na svém. Říkali, že to je hloupost, že toho by si přece museli všimnout. Jejich přesvědčení bylo velmi silné. Když jim pak byla celá situace přehrána na videu, tak se chytali za hlavu.

Celých 60% procent hostů nezaznamenalo výměnu osoby, s níž jednali přímo u pultu recepce !!!

Co je ale nejvíce alarmující je fakt, že si lidé očividnou nepravdu zarámovali do svého vnímání jako neotřesitelnou pravdu a to i když měli skutečný pravdivý stav věcí přímo před vlastním nosem. Jak je to možné?

Neočekávali výměnu osoby. Je-li něco velmi nepravděpodobné, tak to velmi často nerozpoznáme, i kdybychom to měli naservírované na stříbrném tácu přímo pod nosem. A nejen že to neuvidíme, ale místo skutečné reality si ještě my sami aktivně dosadíme nepravdu a jsme o ní skálopevně přesvědčení a jsme odhodlaní ji do krve hájit. A to je ta naše největší potíž. Vytváření nepravd, jimž pak skálopevně věříme, aniž bychom si tohoto úskalí byli vědomi.

Například, když se dva lidé mezi sebou pohádají, tak se lehce stane, že si každý odnese z hádky jen „to svoje“ a zcela po svém si dokreslí a vytvoří tu svoji pravdu, o níž jsou pak skálopevně přesvědčení. A přitom nemají prvoplánově nijak v úmyslu překrucovat stav věcí.

Způsob a kvalita zaměřování naší pozornosti (náš FOKUS) nás současně limituje a současně je klíčem k našemu vědomému růstu a Poznání.  Naše identifikace sebe sama a naše identifikace vnějšího světa je podmíněna zaměřením našeho FOKUSU. A aby toho nebylo málo, tak s naší sebeidentifikací to je stejně složité, jako se samotnou podstatou vědomí, více najdete ZDE. 

X ROVIN SDĚLENÍ ODPOVĚDI VODY

1. Základní vlastnost vědomí je schopnost poodstoupit samo od sebe aniž by se tím (z)rušilo.
2. Synek symbolizuje stopu vědomí, kterou vědomí automaticky generuje vůči svému okolí
3. Synek symbolizuje jeden z mnoha Wittemannových „zdrojů“, našich podosobností
4. Pozorovatel symbolizuje hybatele fokusu. Hybatel vnitřního a vnějšího fokusu má blízko k našemu jádru a naší Boží jiskře. Má nadhled a napojení.
5. Synek jsem já sám a větší postava za mnou symbolizuje moje vlastní předurčení. Karma, osud, zákony vesmírných souvislostí.
6. Synek jsem já sám a větší postava za mnou symbolizuje souhrn mých vlastních prožitých životů a osobností, Já v celé své celkové šíři.
7. Synek a já symbolizuje rozštěpení psyché = specializace = větší výhodnost (ochranu a lepší výkonnost) pro psyché, pokud rozštěpení nepřesáhne určitou kritickou míru.
8. Bod jedna a bod sedm se vzájemně prolínají.
9. Bod jedna je umožněn tím, že vědomí je NONLOKÁLNÍ  (v rovině hmoty například vibrační principy)
10. ...
11. ...
12. ...