PSANÉ

SUROVÁ UKÁZKA Z ROZPRACOVANÉHO POVÍDKOVÉHO PŘÍBĚHU S NÁZVEM "JONE"

JONE

...

...

Mé tajemné snící vědomí postupně převzalo vládu nad mým bdělým vědomím a ujalo se moci. Usnul jsem.

"Oprava !" Ozvalo se odněkud. Prospal jsem se k dalšímu snu.  

Všude kolem sebe vidím zdi plné zvláštních obrazových výjevů. Opět se odněkud ozvalo : "Oprava" a vtom jsem uviděl, jak na školní tabuli moje vlastní ruka křídou škrtá slova : A proč ta RORI je mým pravým malým fénixem na mém malém pravém rameni …. A pak jsem ještě podškrtl slovíčko : proč. Poté začala křída jen tak sama visící ve vzduchu, jakoby neviditelnou rukou, psát odpověď : Protože zvířata jsou spojkou mezi tvým nechápáním a pochopením. Zvířata nechápou - Zvířata vědí.

Poděkoval jsem a vyšel z této zvláštní, zřejmě školní budovy. Otočil jsem se ještě, abych se na ni podíval a vidím, že to není obyčejná škola. Má na sobě vytesáno : „CHRÁM NÁPISŮ“. Škola či snad chrám stál na něčem velmi vysokém, díval jsem se na ni odkudsi zespodu. Stál jsem na mořské pláži. Bosé nohy se mi bořily do vlhkých oblázků. Pláž byla nádherná, ale nikde nebylo ani živáčka. V tom jsem spatřil v dálce na moři rybářskou loďku, jak pluje přímo ke mně. Pomohl jsem rybáři na břeh. Byl to dědeček, vypadal jak z pohádky. Takový pohádkový stařec.

„My se známe“. Vyhrklo ze mě.

„Ovšemže ano“. Povídá stařec.

„Já jsem ty. Pohleď do loďky na můj úlovek“.

Uprostřed oprýskané bárky byl vodní pramen. Voda prýštila ven a zajímavé bylo, že mi to připadalo tak přirozené, jako by mi ukazoval hromadu ulovených tresek.

„Musel jsem ke břehu, potřebuji opravit síť. Podívej, špatně se mi s ní loví“.

 A ukázal mi síť, která se zdála být úplně v pořádku.

„Co je s ní ?“ Ptám se překvapeně. Stařec nečekal na moji otázku a už rozhazoval síť na prýštící pramen v loďce. Snažil se nabrat její vody, ale nešlo to. Síť zůstávala prázdná, jen byla mokrá, nic víc.

„Vidíš to ? To je slabý úlovek“. Povídá stařec.

„Jen kapičky vody. Rád bych nalovil více. Mohli bychom pak zalévat zahrádku. Posaď se, pokusíme se ji opravit“.

Posadil jsem se tedy na kraj loďky, nohy mi omývala voda z pramene. Stařec seděl naproti mně. Podal mi jeden konec sítě a sám si vzal ten druhý. „Budeme si vyprávět a trochu opravíme síť. Je to síť Poznání“.

Pak mi stařec začal vyprávět pohádku O dvanácti měsíčkách.

„Tu přece znám, povídám“.

„Opravdu ji znáš ? Nebo jsi ji jen slyšel ?“

„A jaký je v tom rozdíl ?“  Ptám se udiveně.

„Slyšel jsi už někdy o Bohu ?“

„No jistě“. Odpovídám.

„A poznal jsi ho ?“

Koukám do sítě a už rozumím co mi tím chce říct.

„Nepoznal“. Špitnul jsem.

„Ale přece příběh O dvanácti měsíčkách je jen pohádka“.

Stařec se mi zadíval přímo do očí.

„Dnes jsi se zachoval jako skutečný pohádkový hrdina. Obětoval jsi své pohodlí ve prospěch druhého, potřebnějšího. Našel jsi v sobě sílu a jednal podle svého vysněného pohádkového vzoru. Celý svět je jen jedna velká pohádka, protože on ani neumí být jiný. Pamatuj, svět je přesně takový, jak ho vnímáš, že je. Záleží jen na tobě, jak budeš moudrost ukrytou v příběhu O dvanácti měsíčkách vnímat. Ptej se Mareše“.

„Mareše ?“ Cítil jsem, že to byla silná slova a že na tom hodně bude. Ještě než jsem se stačil zeptat kdo je Mareš, stařec pokračoval.

„Podívej, dobrá práce. Síť se nám zahustila“.

A zkusil s ní nabrat pramenící vodu. Většina vody sice opět protekla, ale tentokrát v ní přece jen něco uvízlo.

„Budu už muset vyrazit na moře“. Povídá stařec.

Pomohl jsem mu s odražením bárky od břehu. Slunce zalévalo jeho krásnou tvář. Široce se na mě usmál a i když jeho tvář ztělesňovala zkušenost tak jeho oči jiskřily přímo dětsky. Zamával mi ještě a místo rozloučení zavolal :

„Svého boha si vytváříš sám. Každý má jiného. Třeba zdejším lidem stvořil svět se vším jeho životem Bůh Viracocha“.

Bylo mi nádherně. Celou mojí myslí se rozprostřel pocit harmonie a lásky. S pocitem duševního orgasmu jsem ještě mával odplouvajícímu starci na rozloučenou. A jakoby s utlumenou a mizející ozvěnou jsem ještě zaslechl jak volá : Viracocha Viracocha Viracocha. Přesně v tuto chvíli jsem procitnul. Srdce mi bušilo, byl jsem celý vzrušený. Viracocha zaznělo ještě jednou, tentokrát však již v mém procitnutém bdělém vědomí. Nebyl jsem schopen normálně vstát. Nebyl to jen obyčejný sen. Moje tělo mi říkalo, že se událo něco mimořádného. Moje duše zpívala štěstím a současně tolik toužila vrátit se zpět a povídat si se starcem. Vyvolávalo to ve mně střídavé pocity euforie a smutku. Možná ani ne tak střídavé jako spíš současné. Je to divné, ale ano, prožíval jsem obojí současně. 

Cítil jsem, že ve vzduchu visí něco velkolepého. Přehrával jsem si sen stále dokola.

Rozhodl jsem se, že zavolám do galerie a vyberu si dlouho odkládanou třítýdenní dovolenou, kterou tam mám ještě z loňska. Zajdu si do knihovny a porozhlédnu se tam. Kdoví, třeba na něco narazím.

Na ZTRACEOU KNIHU PROROCTVÍ SANTIAGO jsem se samozřejmě ani neptal. Brouzdal jsem mezi regály, přejížděl očima i rukama hřbety knih a sledoval co mě zaujme. Vidím, že o kulturách a národech střední ameriky bylo napsáno obrovské množství knih. Je ale mezi nimi nějaká kniha, která by mi mohla poskytnout další horkou stopu ? A nesnažil se mi stařec nějak napovědět ? Hovořil přece o Bohu Viracochovi a tím na něj výrazně upozorňoval.

„Dobrý den, nenapsal někdo prosím nějakou knihu o Bohu Viracochovi ?“ Zeptal jsem se prodavačky.

Chvíli hledala v počítači a následná odpověď mě potěšila.

„Ano. Píše o něm jistý pan Maurice Cotterell. Ta kniha se jmenuje ZTRACENÝ HROB BOHA VIRACOCHY.“

„Cože ?“ Vylétlo ze mě naprosto bez kontroly.

Ihned mě upoutalo ZTRACEN(Ý) hrob BOHA VIRACOCHY.

„Můžete mi prosím ukázat všechny knížky, které pan Cotterell napsal ?“

Byl jsem nesmírně překvapený a vzrušený. Měli totiž všechny jeho knihy. Nyní ležely přede mnou a já vzal jednu z nich zkoumavě do ruky. Otevřel jsem ji jen tak, prostě někde, jako když jde něco cestou nejmenšího odporu a představte si jaká byla první věta, na kterou moje oči narazily.

...

...

Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety co tolik letí, jsem si tužkou napsal jen tak sám pro sebe pohádku. Myslím, že to byl můj úplně první "psavý" pokus. Pamatuji si, že jsem byl tehdy ve velmi těžkém duševním rozpoložení a něco ze mě chtělo tryskat ven, abych mohl pocítit to, co hledáme všichni. LÁSKU. A často platí, že co je poprvé, tak se nám nějak víc zaryje pod kůži. Proto tu pohádku dávám právě sem. Kdo má odvahu, může se začíst.

VĚČNÝ ODKAZ

Byl jednou jeden … nebo nebyl… kdo ví, ale traduje se to odnepaměti, jeden mocný vládce a ten byl pověřený tím Nejvyšším, co vše kolem nás naplňuje světlem a energií, aby obhospodařoval jednu krajinu. Nejvyšší umožnil vládci krajiny vládnout ohromnou silou, ukrytou v kouzelném Krystalu. Když by to bylo nutné, mohl jej vládce moudře použít.

„Pamatuj“ pravil Nejvyšší,  „nikdo jiný, než ty Krystal neoživí“. Vládce se však snažil mocný a kouzelný Krystal co nejvíce šetřit, protože věděl, že největší síla a kouzlo se ukrývá přímo v nitru člověka. Největší silou je moudrost a největším kouzlem je láska.

A tento vládce, říkejme mu RON, nechtěl vládnout pro své uspokojení, ale tak, aby celé jeho svěřené království dělalo radost ne jen jemu, ale i všemu živému a tedy i Nejvyššímu.

Vládl ohromně veliké zemi. Jen skalní orlové byli schopni obsáhnout tuto nekonečnou rozlehlost. Bylo to doslova království sněhu, stříbřité modři, dálav, racků a chumelenic. Byla to země drsná i krásná současně. Každý krystalek ledu zářil jako jedinečný šperk, když na něj slunce rozkládalo něžně svoje paprsky jako vějíř.

Lidé, kteří žili v této krajině byli ošlehaní větry a byli zvyklí na tvrdý život. Někdy byla taková zima, že si muži úmyslně mokřili vousy, aby jim zmrzly a samotný led je pak lépe chránil před fujavicí. Ale měli svého vládce RONA rádi. Dával jim svobodu, obživu a jistotu.

Tu zemi lidé tehdy nazývali DÁLNÝ ALKAS. Možná, že podle krásné mořské alky, která svobodně brázdí modrými dálkami a jejíž vznešenosti si musí všimnout každý.

Vládce RON měl dva syny. AÁDA a KÁNA. Oba byli urostlí a pěkní chlapci. Táta RON se je snažil brát vždy sebou, aby sami už od mládí mohli vidět, jak je život složitý, ale i krásný současně. Chtěl, aby pochopili podstatu světa, života a lásky, neboť oni měli být jeho následovníci. Přál si aby i jeho synové jednou dělali radost Nejvyššímu.

KÁN měl zlaté vlasy, modré oči, pevná ramena a když chtěl být sám a nebo nabrat sil, vyšel si do hor mezi orly a cítil se být jedním z nich. Jeho bratr byl také krásný a statný. Vlasy měl jako stříbrný oheň a zuby jako náhrdelník z perel zarámovaný v okouzlujícím úsměvu. Miloval tanec a zpěv. Své šťastné chvíle trávil uprostřed přátel a ve společnosti. Jak chlapci dospívali, otec je nechával zapojovat do rozhodování, která musel činit.

„Pojďte ke mně chlapci“, zavolal si je RON jednoho dne k sobě. „Jste už dost velcí, chtěl bych slyšet Vaše názory“.  Stala se jedna vážná událost. V severní oblasti, tam U LEDOVÉHO VÝBĚŽKU, kde žili dva mladí manželé – pamatujete si je, loni jsi jim pomáhal odrážet vánice KÁNE a ty AÁDE jsi jim přivedl do krajiny stádo losů – tak milovaný manžel, dobrý chlapík, už nežije. Zavalila ho lavina pod výběžkem. Jeho žena truchlí a je smutná. Život pro ni ztratil smysl. Trápí mne to, neboť jsem neuhlídal živly úplně a nemělo se to stát. Poraďte mi prosím, jak jí pomoci. Nezaslouží si tak těžký úděl.

Co říkáš ty AÁDE ?“

AÁD se jel podívat na nebohou dívku a tajně ji celý den pozoroval. Když se vrátil, tak prohlásil : „Ta krásná žena je velmi smutná a sama se utrápí. Vezmeme ji sem k nám do královského paláce, mezi lidi, do společnosti a zkusíme jí vynahradit tu ztrátu. Nebude mít čas tolik truchlit a pomůže jí to časem zapomenout.“

„A co ty, KÁNE, co radíš ty ?“

„Já jsem strávil celý den a noc na vrcholku své oblíbené hory a naslouchal volání ptáků a pozoroval hvězdy. Přemýšlel jsem nad jejím srdcem. Nebylo by asi správné ji násilně odtahovat z její rodné krajiny, ona už má svůj domov. Ale mohli bychom možná nějak navázat na odkaz jejího manžela. Mohli bychom vyslat do té oblasti skupinu kočovníků, nebo partu lovců, v níž by byl jeden muž svými vlastnostmi velmi podobný zemřelému manželovi a použili bychom sílu kouzelného Krystalu aby se do něj postupně zamilovala a měla opět proč žít.“

Oba synové čekali co na to poví otec. Ten si pohladil sněžné vousy a pravil :

„Dobrá synkové. Je vidět, že to s ní myslíte oba dobře. Ale, nebude správné zasahovat silou do její duše.  Ona sama si musí řídit své štěstí. To by potom výsledné štěstí bylo jen umělé a plané. Ale něco přeci jen je na úvaze KÁNA správné – odkaz jejího milovaného. Vždyť ona může čekat jeho dítě ! To bude největším smyslem a silou života pro ni. Láska v jejich domově opět vykvete. A tak i učiním“

AÁD ucítil záblesk žárlivosti, protože otec vyzdvihl jeho bratra. Ale čas šel dál a otec takhle učil svoje syny, aby je co nejlépe připravil na onen osudný den. Tím osudným dnem měl být čas, až si ho Nejvyšší přivolá opět k sobě. A vládce RON cítil, že se to blíží.   

„Synkové, mám Vás rád, jak jen moje srdce umí. Cítím však, že můj čas bude brzy naplněn. Vyrazte do světa na zkušenou, každý sám a vraťte se co nejrychleji, až Vám dám znamení.

Až se vrátíte, nastane Váš čas. Sdělíte mi svůj názor, jak zřídit vládu v této zemi až já tu nebudu. Běžte a mějte oči otevřené, je to vaše nejsilnější zbraň, byť vládnete ohromné zemi velikou mocí. Vězte, že se mnou odejde i mocný Krystal, tak jak to bylo Nejvyšším předurčené. Snad jsem Vás vychoval dobře a vyřešíte to ke spokojenosti všech.“

KÁN šel na jih. Prošel i země, které neznal ani z doslechu. AÁD si vybral nejlidnatější oblasti, které našel, aby viděl nejvíc lidí a slyšel nejvíc názorů. Když nastal osudový čas, roztála jejich malá sněhová vločka na řetízku, kterou nosili stále u sebe. Byly to kouzelné vločky, žádné teplo ani žár je neuměl rozpustit. Jen jejich otec to uměl. Tak oba poznali, že je otec k sobě volá.

„Buď zdráv otče, jsme připraveni.“

Otec RON zestárnul v obličeji, ale současně jako by byl i hezčí. Vyzařoval z něj klid a laskavost.

„Synové… následovalo dramatické ticho, odcházím. Dnes mě vidíte naposledy. Mám na Vás jedinou a poslední otázku. Jak se dohodnete na vládě v naší zemi. Víte, že každému z Vás mohu vyplnit velkolepé přání. Ovšem potom už musíte jednat Vy sami za sebe a jedině Vy.“

Ticho by se dalo přímo krájet. Otec proto pokračoval dál :  

Moudrost nejde naučit ani předat, nejde ani uspěchat. Moudrost jde jen prožít, protože se v ní snoubí zkušenosti s citlivým srdcem.

Celý život jsem se snažil připravit Vás na tuhle chvíli, abyste nemysleli jen na sebe a svoje štěstí a nevyužili dnešní poslední možnost velkých přeměn jen pro svoje vlastní zájmy, ale aby vaše rozhodnutí bylo prospěšné všem lidem v našem království. A pamatujte, že jen jeden z Vás může vládnout, přitom Vás mám rád oba stejně. Jste moji milovaní synové a teď je jen na Vás, jak se nejen rozhodnete, ale také jak se spolu dohodnete. Proto jsem Vás oba vyslal každého zvlášť do světa, abyste se vrátili se svojí vlastní představou, jak by to mělo u nás vypadat. Mějte stále na paměti, že království není jen Vaše, ale všech.

Nuže AÁDE a KÁNE, rád bych slyšel Vaše návrhy.“

Ani jeden ze synů se necítil dobře, neboť oba litovali, že je otec musí opustit a také to znamenalo, že si musí sami určit, který z nich nebude mít možnost vládnout.

„Ty jsi starší AÁDE, tak promluv nyní první.“

„Otče, je to nejtěžší úkol, jaký jsi kdy po nás chtěl, ale musím-li, jistě tak učiním. Protože mám svého bratra velmi rád a záleží mi na osudu této země, nemohu jednoduše říci, že právě já chci a já budu vládnout. Navrhuji, aby lidé naší země sami rozhodli, koho si přejí mít za vládce. Půjdeme mezi lidi, řekneme jim každý co bychom jim rádi nabídli a uvidíme koho si sami zvolí. Já jim mohu nabídnout to, co jsem viděl ve světě a co u nás ještě není. V jiných zemích se lidé učí ve školách, mají nemocnice ve kterých se léčí nemocní, dal bych jim řeky plné ryb a moře plné tuleňů, nechal bych rozmnožit stáda losů a sobů a do každé domácnosti poskytl nikdy neuhasínající oheň. Pozval bych učence a umělce z jiných zemí, aby se náš lid měl čemu a od koho přiučit. Sobě bych pak nechal vyhledat a přivést milou dívku, v srdci tak krásnou jako naše stříbřitá pole a vůlí tak pevnou jako naše LEDOVÉ SKÁLY. Pokud se jí zalíbím i já a mé poslání, jistě brzy porodí následovníka trůnu. Snažil bych se ho vychovat stejně tak dobře, jako jsi se snažil otče vychovat ty nás. To vše jim chci z celého srdce nabídnout.“

Jen to dořekl, sklopil trochu hlavu. Koho by v tu chvíli napadlo, že v tak hezké řeči se skrývalo kousek ješitnosti a letité žárlivosti na KÁNA. AÁD se totiž domníval, že když celý život chodil mezi lidi a do společnosti, že ho budou mít víc v povědomí a že ho budou mít víc rádi. Vždyť si tolik užívali. Mohli by tak sami rozhodnout o jeho volbě.

Otec ho vyslechl s uspokojením. Viděl v tom dobrý i rozumný návrh.

„A co ty KÁNE, co ty mi povíš ?

„Otče, když vidím, jaký zármutek způsobuje tvůj odchod z tohoto světa a že se s tím nedá nic dělat, puká mi srdce. Ale nesmím myslet je na sebe. Stále jsem přemýšlel jak to udělat aby jsi zůstal s námi a tvoje láska a moudrost neodplula s tebou někam daleko mezi hvězdy na nebesa. Celou dobu jsem to vnímal jen ze svého pohledu a pak, když jsem viděl v jižních zemích děti, jak si hrají pod sluncem, jen tak v říčce se pstruhy a jak po sobě s radostí cákají, došlo mi to. Když tvoji lásku já předám celému lidu a celé zemi jako věčné poselství, budeš tu stále a budeš rozdávat radost a potěšení celá staletí a pořád tak dlouho, co jen bude naše země existovat. Bude to tvé věčné poselství. Viděl jsem v jiných zemích, jak jsou plné života, jak lidé pěstují obilí, zakládají lesy, koupou se ve vodě a chovají domácí zvířata. Chtěl bych to dopřát i našim lidem. Nejde jen o můj život.  Přeměň proto moje oči v jezera, tůně a rybníky. Moje vlasy v mohutné lesy a hvozdy. Moje ramena v kopce a vrchoviny, moji kůži v ornou půdu, která dá lidem práci a jistou obživu. Moje srdce pak přeměň v neuhasínající teplo, které některé oblasti naší země rozehřeje, aby to nebyla jen země věčně zmrzlého ledu. Tebe pověřil Nejvyšší abys udržoval řád života a vnášel světlo do duší zdejších lidí a nyní ty pověřuješ nás, abychom na tvé poslání navázali. Chtěl bych vnést do naší země více života. A protože život může vzejít jedině ze života, proměň mne otče v rozmanitou a nádhernou živoucí krajinu. Staneš se tak skrze mne nekonečným potěšením a jistotou pro náš lid a naši zemi. A můj milovaný bratr AÁD bude jistě dobrým a spravedlivým vladařem, který se postará o moudré následovníky. To je moje největší přání otče.“

Když na něj oba bratři pohlédli, uviděli něco co ještě nikdy nespatřili. Velké slzy na otcově tváři. Jen bratr AÁD sklopil oči, neboť přestože by se takhle stal následovníkem trůnu on, přesto cítil, že jeho bratr měl opět větší úspěch. Jiskřička žárlivosti v něm opět zahořela a píchla jej u srdce.

„Dobrá KÁNE, odvětil otec RON a setřel si slzy třpytivé jako perly. Vidím, že oba to myslíte s naší zemí nejlépe jak umíte a nijak se nepřete o právo moci. Budiž, tak se i stane. Ty AÁDE převezmeš trůn a dohlédneš, aby moje snažení a také poselství mého syna KÁNA došlo uplatnění a dáš zemi také následovníka, jakého si náš národ zaslouží.“

Otec objal naposledy své syny a přitiskl je k sobě nebývale pevně. Rozloučil se s nimi a zavedl je oba ke spícímu Krystalu. Položil na něj obě dlaně, zavřel oči a v duchu se modlil k Nejvyššímu. Krystal po chvíli ožil a zazářil barevným světlem, jaké otec ještě nikdy nezažil. Kolem Krystalu se vytvořila duhová AURA,  která otce RONA něžně objala a pohltila. Nebyla to jen pohádková světelná hra, duhové paprsky jakoby prostupovaly vším a vnášely do přítomných srdcí klid, pokoj a lásku. Vládce RON opřel o Krystal svoji stříbřitou hlavu a přenesl do něj příští běh událostí.

V noci, když všichni spali, se nebe poseté nekonečnými pavučinami hvězd zatáhlo a zvedla se bouře, jakou země ještě nezažila. Každý kdo měl rozum, ani nevykoukl. Psi skučeli, země se třásla, tajfun se střídal s hurikánem a nebylo slyšet ani vlastního slova. Pak se vše zázračně uklidnilo, jako ostatně po všech bouřích. Když lidé ráno vyšli ven, nevěřili vlastním očím. V dáli vyrostly mohutné hory a vrchy porostlé krásnou zelení a všude kolem byly nádherné hluboké lesy. V údolích si vlahý větřík pohrával s vlnkami na jezerech modrých a průzračných jako … ano, jako KÁNOVY oči. Půda nebyla všude zamrzlá, děti se mohly cachtat ve vodě, po lesích běhala zvěř, slunce hřálo a moře už nebylo jen samý led. Úvodní zděšení brzy vystřídal úžas. Nakonec se všichni ohromě radovali a byli šťastní. Jako by svět otevřel svoji náruč. Najednou bylo tolik možností, co vše mohli lidé dělat. Mohli sít obilí, stavět domy ze dřeva, chovat k potěšení i obživě nejrůznější zvěř. Životní jistoty se snoubily s radostí. Vždyť co může být krásnějšího a něžnějšího, než třeba včelka, která pilně opyluje rozkvetlý kvítek. 

AÁD zůstal bez otce a bez bratra. Ale neosiřel, měl k sobě krásnou ženu a za čas čekali vytoužené dítě. Lidé byli šťastní.

Jen chvílemi, když si AÁD vyšel sám do lesů a sedl si na pařez, aby pozoroval srnku jak se napájí z tůně, tehdy si vzpomněl jako nikdy na svého bratra. Hleděl mu do jeho nádherných očí a cítil, že bratr byl úspěšnější. Žárlivost si sama hledala cestičku ven z jeho srdce. Často na ni myslel a snažil se ji potlačit.Vždyť měl přece bratra tolik rád ! Ale zase bylo podle něj. 

AÁD chodil bojovat se svými chvilkami žárlivosti do lesů a do hor aby byl sám. Pozoroval orly, lidi při sklizni, pasoucí se stáda a hleděl do průzračných jezer jako by v nich hledal klid nebo rozhřešení. Stále více si uvědomoval, že i on má možnost udělat pro lidi tolik co jeho bratr. Vždyť on ho pověřil aby to celé obhospodařoval. Cítil, že jeho bratr to udělal pro lidi a z opravdové lásky k životu. Tak se pomalu ona žárlivost začala měnit ve stesk po bratrovi.

AÁD se snažil vychovat ze svého syna nejčestnějšího člověka, jak jen uměl. Brával ho na lovy, mezi lidi, dával mu nejrůznější práce a vždy chtěl slyšet jeho názor.

Když tak jednou seděl sám u své oblíbené tůňky a hleděl KÁNOVI do očí, ukápla mu slza, která rozechvěla zrcadlo hladiny. V tom právě přišel jeho syn ALASKA, který věděl kde ho najde a spatřil svého otce.

„Otče netruchli, což nevidíš, že tě bratr neopustil a že je všude kolem tebe a všude kolem nás ? On je tu i pro tebe a s tebou. Vždyť co je smyslem života ? Činit a rozdávat lásku a radost. To je štěstí, to je život. A to on dělá neustále. Není podstatné kde je jeho tělo, ale jaký odkaz nechává kolem sebe, v nás, v tobě. Stejně jako jeho otec RON ho zanechal v KÁNOVI. Oba jsou tu s námi a stále i budou. Cítíš to ?“

Otec AÁD se nezmohl ani na slovíčko. Tiše a silně objal synka a oba pak spolu mlčky hleděli na dvě srnky, jež se přišly napojit. Kdo by se nadál, že z jeho syna vyroste tak moudrý člověk. A to byl zase jeden z AÁDOVÝCH odkazů. Tak došel AÁD klidu a štěstí a až přišel správný čas, předal vládu svému synovi a dožil spokojeně uprostřed lesů, tam kam ho to táhlo nejvíc.

Syn ALASKA tuto krásnou zemi, jež spojovala rozlehlá, stříbřitá, sněhem a ledem pokrytá území s tundrami, tisíci jezery, kaňony, vrchovinami, obdělanými poli, kvetoucími loukami a nejhlubšími lesy jaké si jen lze představit, pojmenoval společně po svém otci a jeho bratrovi. KÁNAÁDA. A oni zase byli odkazem jejich otce. A takhle žijí všichni dodnes společně s námi i když jejich těla už dávno nechodí po Zemi. Jsou v nás.

Toto je věčný odkaz a podstata života.

Ano, je to KANADA.

Možná to tak bylo a možná že nebylo, ale traduje se to tak podnes. A není to vlastně jedno ? 

Láska, která nezištně a věčně naplňuje veškerý život je všude kolem nás. Jen ji vidět a uchopit.