PSANÉ VERŠOVANÉ
Přiznávám se, že o tom jak se mají dělat básně, nevím zhola nic. S veršováním to mám podobně jako se zpíváním. Nemám hudební sluch, ale muziku miluji a "zpívat" mě moc baví. Děkuji předem za shovívavost.
V TICHU MEZI MYŠLENKAMI
nepopsaný bílý list
zašpiněný kdečím
toulám se a hledám
a velmi často brečím
pokaždé když najdu
najdu sebe a najdu i skvrnu
najdu lásku, hmm lásku najdu
sám sebe sobě najmu
křičím, když list je černý
je tak těžké zůstat sebou
a být si věrný
slzy kanou
nashledanou
list je těžký, slzy tíží
prosím Slunce, odpouštěj
a černou v bílou rozpouštěj
jen když se v ticho proměním
a svět nijak neměním
jen tehdy kal sedá
jen tehdy
jen tehdy můj list bělá
ZDE NAJDETE POKUS O PŘEKLAD VERŠŮ DO NORMÁLŠTINY
KOLIK DOTEKŮ KŘÍDEL ANDĚLŮ
kolik polibků
kolik je jich jen potřeba
kolik doteků křídel andělů
by duše světa mě pozvedla
peříčko ve vánku
tančí řečí symbolů
pojím se s nimi ve spánku
bych nepadl zas dolů
šum křídel moje city omývá
už cítím radost jejich objetí
vnímám Lásku, jež někde jinde nebývá
je se mnou, je ve mně a je plná dojetí
VÍRA V OBRACENÍ
je noc
hvězdy už ticho šeptají
a navzájem se hledají
moji milí už spí,
cítím vůni jasmínu,
nalévám horké tíí
a udiven jsem nadmíru
sleduji v šálku jemná znamení
a hledám
odkud ta touha věčná pramení
co Srdce k letu pohání
a Lásku k slzám dohání
skrze odlesky jasmínu
a jeho zrcadlení
tuším zákony vesmíru
v jeho otáčení
tak otáčím šestkou co patří Zemi
a zkouším vnímat naruby kámen
získávám devítku a blaze je mi
když duše světa zazpívá Ámen
už světlou víru mám v obracení
Lež i Láska jedno společné mají
vem dvě L a spoj je v otočení
a získáš Kříž před nímž se všichni kají
SVĚTLO UVNITŘ TEMNOT
první nádech jsem proplakal
ruce živé mě objaly
říši hvězd jsem oplakal
když na cestu mi mávaly
matky moje milované
v mlhách ještě něco volaly
tak krásné a usměvavé
žel moje duše už je nemohla vyslyšet, byla nějak pochroumaná, potemněná, omámená
umrtvená či nově narozená…
zbyl mi však můj dech
nádech a výdech
nádech a výdech
….
výdech a nádech
ve snu vidím, když spím
kdo to dýchá se mnou?
pátrám nitrem svým
cítím sílu hvězdnou
taky vůni
květinovou
nádhernou a jemnou
to matka Země je tu se mnou
už vím co na mě hvězdy volaly
své dítě mi do vínku dávaly
světlo uvnitř temnot
ŽIVĚ MODRÝ KLENOT
PROCITNUTÍ
ruka, která vše napsala
nejtěsněji PŘED ÚSVITEM
tu největší tmu schovala
ruka, která vše napsala
VŠECHNA TAJEMSTVÍ věděla
a když
světlo ráno vstává
a tím
nám své ano dává
tak tehdy
oči otevřu
a na tvoji
šíji pohlédnu
V TOM NESMÍRNÉM TICHU
a
bez náznaku hříchu
do sebe dovnitř nahlédnu
a
KONEČNĚ uvnitř PROHLÉDNU
táž ruka, která vše napsala
se konečně ve mně ozvala
MILUJI TĚ
MÁ LÁSKO
MEZI NEBEM A ZEMÍ
pohybuji se
po spirále
dnem i nocí
stále a stále
když duše je hladem
po šest dní
svět stává se hadem
devět dní
cítím ji když usínám
onu vlnu devátou
svými sny strachy utínám
a stávám se spirálou
mezi Nebem a Zemí
ZRCADLENÍ
jsem,
prostě jen jsem, jsem… a vznáším se
unášen vprostřed kruhů, vln a emocí
objevit sebe v odlesku vod já snažím se
já?
a může být nějaké prosté já?
jen já, bez druhých a jejich pomocí?
symboly tančí,
.....................vidím zrcadlení nemocí
touha mnou proniká, stesk i láska veliká
šílená touha žít
a oceán kruhů v sobě mít
nemít jej pro sebe, ale…
ale
ano…
pro TEBE
jsi nade mnou
jako ty hvězdy
a víš, že nejednou
sešel jsem z cesty
v nitru jsem tě nepotkal
vzácným dechem hýřil
lesklé cetky miloval
a do bludiště mířil
když přišly rány osudu,
divní přátelé mí věrní,
strach říkal: už nebudu
a všechno bylo černý
až černá tma mě naučila
co světlo lásky vytváří
Duše světa mě poučila
že cetky záři jen odráží
celou tu dobu
jsi při mě stál
znovu a znovu
mi pomáhal
házím žabku po hladině
bez obav co život nadělí
po roce či po hodině.
MÁM RADOST MŮJ ANDĚLI
já vím kým jsi
jsi mojí součástí
jsi mým dechem a ne jen kýmsi
jsi mojí jedinou dvojčástí
touhou jsi mé oči hltala
a já se v tobě ztrácel
lístky štěstí jsi nevinností trhala
a já ti k nohám světla hvězd snášel
jsi ve mně
stále a stále
pevně i jemně
lidská lásko a tak dále
dovol mi prosím
ať odhalím tě celou
a jako takovou tě v srdci nosím
žhnoucí, bolestnou i vřelou
ODCHÁZENÍ
včera
sněhodéšť rozepjal svá křídla
doběla zimní oblohu přebarvil
jakoby něžnými kousky mýdla
čistotu světa naznačil
dnes
cítím v sobě tíseň
pokaždé když čistá duše odletí
a zůstane po ní jen píseň
plná naděje, lásky a přijetí
a zítra
ji bez ustání budu broukat
budu krmit velkého ducha
a žít v naději a doufat
že požehná mi jeho ruka
Amen
I S TOU BOLESTÍ
hýčkám tvá ňadra
...
ze sametu...
rozpuštěný a v povětří
toužím ti sloužit
tvému světu...
chudý kdo v lásku nevěří
věřit v lásku?
jako suchý list plachtí k zemi…
zlatě snáší se
láska mizí po roztoužení
i když snaží se
? kde je Láska ?
tvé boky mužně objímám
když tebou horký pronikám
tváře mi opět hoří
jen je to o tolik jiné
to v nitru mém se tvoří
náruč i pro bolestivé
pronikám tebou
i s tou bolestí
co jen unesu
ke tvému štěstí
nás dva ponesu
aby se mohla
mírně pousmát
...Láska
ŠEPOT OBRÁZKU
šeptám náhrobnímu obrázku,
jiskra v oku zahoří,
hledám klíč na svoji otázku
jež nikdy sama neshoří
když na svět bytost přichází
a srdce pláčem rozechvěje
to lásku všichni nachází
víme, že zázrak se děje
pak stíny pýchy a zapomnění
lákají nás, no skoč!
sami se vrháme v potemnění
a smysl se potácí...
a láska se vytrácí...
a já se ptám proč...
ZÁZRAK A MILENKA
když mlžný opar lehce snáší se
všem protivenstvím navzdory
lesy a kopce do závojů halí se
jsem plný úžasu a pokory
stéká po skalách a zná cesty
ty cesty, které samy cílem jsou
vidím se v ní i se všemi gesty
ve VODĚ,
v té vodě, po níž mé kroky jdou
voda v podzemí
a voda nad Zemí
společně pravdu rozezní
tu pravdu, nad níž není
VODA, MÁ VODĚNKA
ZÁZRAK A MILENKA
DĚKUJI TI
MATKO ŽIVOTA
ROSO NA ŠÍPKOVÉM TRNU
Bože , Bože ,
roso na šípkovém trnu
ach můj Bože
má modlitbo v každém dnu
mém dnu i tvém dnu
rozervaná duše zdá se
když do živého tnu
a ty zeptáš se jak má se
vím,
já vím to moc dobře
vím
údělem je mé hoře
spím,
spím i když bdím
spím
moc dobře to vím
s tebou já odvahu najdu
k šípkovému trnu zajdu
trní zdá se ostré
nebe je však modré
modrá
to je má naděje
dobrá
už tečou krůpěje
kráčím nohou bosou
a když rudé krůpěje
stávají se rosou
srdce štěstí dospěje
PŘÍTOMNOSTI
kdysi dávno
…pane Bože
to už je ale let
bylo psáno
že protrhne se led
krunýř DUŠE se prolomil
…a v tom tak lehce
zrádnost času já pochopil
…který být nechce
kdysi dávno
tehdy však v okamžiku přítomném
bylo mi dáno
prožít lásku v polibku nádherném
a když na ni myslím právě teď
jsem tvůrcem vírů okolností
bořím zámku času jeho zeď
čtením zápisů přítomností
a jak jinak…
než opět v okamžiku přítomném
nejde jinak být
než právě TEĎ
a odvahu mít
co říká LEŤ
STROM ŽIVOTA
NADEŠEL ČAS
už hvězdy se scházejí
BÝT
pospolu a v naději
SAMI SEBOU
se otáčí a nové osudy krouží
VNÍMAT SVĚTLO
svým žhavým srdcem touží
ROZDÁVAT SEBE
rozdávat sebe...
POCHOPENÍ
nořím dlaň
a prožívám
nezištně život plyne
jako voda vprostřed vod
a pouto světla tiše hyne
když je nám něco vhod
hmatám vlny
a jen si užívám
cítím krásu
živlem omýván
peřeje touhy a nadějí
už ode dna se odráží
už nehledám spásu
učím se mít raději
KAPIČKY ŠTĚSTÍ
sním…
sním…?
kapičky pomalu stékají
tu a tam se i zastaví
kdo ví co všechno asi hledají
a kudy se toulají
v závoji touhy bývají slané
a v objetích srdcí naopak hravé
a často přečasto jen mihotavé
sám před sebou v bázni stojím
když čirou proměňuji v duhovou
to kapičky potu
nechávám vznášet se oblohou
cítím štěstí. Jsem.
I v slzách svých
chci žít vlastní sen
NEBÝT TEBE
nebýt Tebe
tak jsem jen žil a sto roků sebe plahočil
nebýt Tebe
nenosil bych v sobě Nebe
po tvé Lávce já věčnost chodil
nad útesy a s móresy
tu a tam i kámen hodil
na posteli s nebesy
zamřížovali pak moje tělo
křičím volám: já, já nevinný!
plakat a plakat se mi chtělo
píšu prstem do hlíny
ach ty slzy slzičky , snědl jsem je všecičky
Ó jé
byly hořké , byly horké
byly moje
v tom čůrat slzy se mi chtělo
zastavím se … jsem opět na Lávce
pomalu dohání mě vlastní tělo
... a sním už jenom o lásce
nebýt Tebe
nepoznal bych v sobě Nebe