Prosím o shovívavost hned nadvakrát. Jednak tuto stránku právě vytvářím, takže je zde zatím uvedené pouze rozpracované obsahové torzo, které budu postupně přeměňovat. Avšak hlavně proto, že o vědomí lze pouze spekulovat, domýšlet se, představovat si ... Nedělám si žádné nároky na pravdu. Prostě hledám, zkoumám, napojuji se. Cítím, že podstata vědomí je nekonečné a neprobádatelné téma. To mi však nijak nepřekáží v jeho postupném mapování. Pozoruji na sobě, že důsledky mého dosavadního bádání mi zcela zásadně proměňují život. K mé veliké radosti. 

VĚDOMÍ - STŘIHNEME SI ZÁZRAK ?

Velmi mnoho lidí věří v Boha a velmi mnoho lidí cítí, že Kosmos a život má příčinu v nějakém prapůvodním Zdroji. Vědomí Boha, či chcete-li vědomí Zdroje, musí být doslova neomezené a zázračné. Jak jinak by mohl být Kosmos a život tak úchvatný a plný zázraků? Zázračné vědomí zkrátka tvoří zázraky. To co nazýváme zázraky, prostě patří ke schopnostem vědomí Zdroje. A my lidské bytosti jsme jeho děti, které obdržely darem vědomí se svobodnou vůlí. 

Brání něco našemu vědomí vnímat a prožívat zázraky světa a brání něco našemu vědomí zázraky tvořit? Mnoho lidí řekne, že ano, jinak bychom si přece běžně střihli jeden zázrak k snídaní a dva po obědě. Ale mnoho lidí také říká, že tyto schopnosti v sobě skutečně máme, musíme však na sobě neustále duchovně pracovat. Duchovní práce na sobě samém proměňuje naši duši a naše vědomí.

Nikdo jiný a nic jiného netvoří zázraky, než Vědomí samo. A všechny překážky při tvoření a vnímání zázraků existují opět uvnitř struktur vědomí. Zázračné všeobsažné vědomí Zdroje umožňuje svým působením existenci nejrozmanitějších struktur a entit vědomí. Pokud nám něco skutečně brání v tvorbě zázraků, je to jedině stav našeho vědomí.

HERMOVA ROZMLUVA S JEHO SYNEM TATEM

„Nikdy nemůžeme dosáhnout vzdálenější hranice, než je Dobro, neboť je neomezené, bez konce a ze své podstaty též bez počátku, ačkoliv nám připadá, že začíná, když jej poznáváme. Prozkoumejme tedy nyní tento počátek a vydejme se k němu co nejrychleji, neboť je pro nás obtížné se rozžehnat se známými věcmi okolo nás, když se máme vrátit do starého domova, z něhož jsme vyšli.

Viditelné v nás vzbuzuje uspokojení, avšak neviditelné v nás podněcuje nedůvěru. Čím je něco horší, tím jasněji se to jeví zraku. Dobro však nemůže být spatřeno mezi tím, co se projeví, neboť nemá žádnou podobu ani tvar. Je nemožné, aby se nehmotné projevilo tomu, co je hmotné, neboť nehmotné je podobné jen sobě a ničemu jinému.

Bůh je ve všem jakožto podstata a zdroj existence. Není ničeho, co nemá zdroj. Tento zdroj však [nemůže] pramenit z ničeho jiného nežli sám ze sebe, pokud má být zdrojem všeho ostatního. Bůh je tedy podoben jednotce mezi čísly, neboť jednotka je základem všech čísel a jejich zdrojem. Jako taková v sobě obsahuje všechna čísla, sama však není obsažena v žádném z nich. Každé číslo vytváří, avšak žádným číslem není vytvářena. Vše co je vytvořeno, je však neúplné, dělitelné a může být zvětšováno či zmenšováno. To, co je však úplné, takovým změnám nepodléhá.

V tomto nástinu jsem ti, můj synu, načrtl podobu Boha tak dalece, jak bylo možné. Pokud se na tuto podobu zadíváš svým srdcem, pak mi věř, můj synu, že najdeš vzestupnou cestu, nebo lépe řečeno pouhý cit tě povede na tvé cestě. Dobro má totiž výlučnou sílu tím, že se zmocňuje těch, kdož je spatřili, a pozdvihuje je podobně, jak říkají lidé, jako magnetovec přitahuje železo.“

Uvedený text je malou ukázkou rozmluv HERMA se svým synem TATEM.  Tyto a mnohé další rozmluvy jsou nedílnou součástí úžasného starobylého Hermetického učení. Původní Hermetické texty byly po staletí systematicky ničeny a páleny. Protože však Hermetické učení je dokonale jednotné ve všech svých aspektech, tak i přes tuto masivní ztrátu starobylých duchovních klenotů, si můžeme I ze zbytku dochovaných textů vystavět opět dokonalou představu o Podstatě Stvoření a o jejích nehmotných i hmotných zákonitostech. Schopnost dokonalé a smysluplné rekonstrukce celého holistického systému Hermetického učení i z jeho pouhých zbytků, je znakem jeho kvality a holistické podstaty.

Důvody, proč bylo Hermetické učení systematicky ničeno, jsou nasnadě. Hermetismus je totiž dokonalou a ucelenou myšlenkovou soustavou, která každému umožňuje nalézt své místo, přesně podle stupně jeho duchovního a hmotného stupně poznání. Hermetismus je zcela prost jakémukoliv elitářství nebo jen vzdáleně něčemu podobnému. V duchu Hermetického učení ani není možné, aby vznikaly elity, které by pak mohly nějakým způsobem ovládat ostatní lidi nebo skupiny osob. V Hermetismu jsme si všechny bytosti ve své cestě za Poznáním zcela rovny. Každý je zodpovědný za svůj vlastní vývoj a jiná cesta, než vlastní poznání ani není možná. Samotná podstata Hermetismu rozbíjí jakékoliv náznaky o mocenské struktury. A to samozřejmě nikdy nevonělo ani jediné mocenské struktuře. Mocenské struktury potřebují mít na svoji „pravdu“ monopol. Co všechno lidé dokáží, když mají v rukou moc nad druhými, o tom už víme své.

Prapůvod Hermetického učení nelze ani vystopovat, jak je starobylé a jak je záhadně dokonalé ve své ucelenosti a smysluplnosti. Někteří současní kvantoví fyzici, kosmologové a astrofyzici, studují podrobně Hermetické popisy vzniku světa, aby se inspirovali ve svých vědeckých teoriích a ve svém vědeckém bádání.

Tam, kde například Hermetismus hovoří v popisu procesu Stvoření o „stvořitelích“, kteří postupně ze sebe sama vydělovali další a další stvořitele (z jednoho stvořitele vznikli dva, ze dvou stvořitelů další jednotky … ), tak tam dnes věda popisuje ve své vědecké teorii chaosu „atraktory“ a „bifurkační štěpení.“

Přímo magicky fascinující jsou detailní Hermetické popisy počátků světa z nejrůznějších úhlů pohledu. Tam kde svrchovaná mysl POIMANDRES popisuje v samotných počátcích světa vznik vodnaté látky, která se nepopsatelným způsobem zmítala a která vydávala dým jakoby z ohně, tam mohou dnes kvantoví fyzici uvažovat o popisu vzniku nejjednoduššího prvku -  vodíku a plazmy v obrovském kosmickém kotli o nepředstavitelných fyzikálních podmínkách. Vznik vodnaté látky může také odkazovat na vznik fyzikálního vakua. Moderní věda totiž objevila, že fyzikální vakuum není pouhé nic, ale je paradoxně tvořeno supratekutou a suprahustou hmotou (částice s antičásticemi), která se navenek pouze tváří jako pole nulové energie. Ve skutečnosti je v jediném kubickém centimetru ukryto takové množství energie, které je úplně mimo naši představivost.

POIMANDRES (SVRCHOVANÁ MYSL) UČÍ SVÉHO ŽÁKA

O POČÁTKU VŠEHO

„Budeš-li soustředěn na vše, co si přeješ poznat, budu tě učit“

Když to řekla, ihned se změnila podoba všeho přede mnou i bylo mi vše v mžiku zjeveno. Naskytl se mi neomezený pohled. Vše se změnilo ve světlo, mírné a radostné světlo, i podivoval jsem se, když jsem to spatřil. Po chvíli počala vznikat v jedné části dolů směřující temnota [i byla] strašná a hrozná. Poté jsem viděl, jak se temnota mění na vodnatou látku, která se nepopsatelně zmítala a vydávala dým, jakoby z ohně; i slyšel jsem nepopsatelný zvuk nářku, neboť z ní vycházel nevyslovitelný křik.

I vyšlo ze světla svaté Slovo, které se usadilo na vodnaté látce, a z toho Slova vyšel hlas Světla.

I přikázala mi POIMANDRES, abych jí naslouchal, a zeptala se mne: „Porozuměl jsi smyslu toho, co jsi spatřil?“

„Prozraď mi význam toho,“ odvětil jsem, „a budu jej znát!“

„To Světlo jsem já,“ řekla, a stejně tak Mysl – první Bůh, který existoval již před tím, nežli se vodnatá látka vynořila z temnoty. Ono slovo, které vyšlo z temnoty, je Bohem.“

„Jak to?“ otázal jsem se.

„Co tím myslím, můžeš poznat jen tak, že budeš hledět na to, co je v tobě, neboť i v tobě je slovo Synem a Mysl Otcem toho slova. Nejsou od sebe odděleni, neboť život je jednotou slova a mysli.“

„Děkuji ti za to, řekl jsem.“

Hermetické učení nám neustále zdůrazňuje, že cesta Poznání vede přes cítění uvnitř sebe sama. Poznání je potřeba prožít a procítit uvnitř sebe. Nikde jinde. Cit je naším skutečným kompasem na cestách ke Zdroji.

Já osobně zde nacházím úžasně moudrý a poetický popis Vědomí, jakožto základu všeho projeveného i neprojeveného.

"To Světlo jsem já", řekla, a stejně tak Mysl - první Bůh, který existoval již před tím, nežli se vodnatá látka vynořila z temnoty. Ono slovo, které vyšlo z temnoty, je Bohem.“

Zde se dozvídám, že Zdroj, Mysl a Světlo, že to všechno je prvotní příčinou, že je to prvním Bohem. Dozvídám se, že projevené prvky a atomy byly utvářeny až potom, že první Bůh existoval již před tím. Dozvídám se také, že z temnoty vyšlo „slovo“ tedy jinými slovy, že z neprojeveného se projevil a vzešel záměr a plán.

 „Co tím myslím, můžeš poznat jen tak, že budeš hledět na to, co je v tobě, neboť i v tobě je slovo Synem a Mysl Otcem toho slova. Nejsou od sebe odděleni, neboť život je jednotou slova a mysli.“

Nádhernou formou se také dozvídám, že jedině cit a niterné hledání uvnitř sebe sama je schopno dát nám prožít Poznání podstaty bytí a Poznání příčin všeho. Dozvídám se, že i ve mně je tato podstata činná a toto Poznání připraveno k odhalení. Dozvídám se, že i já jsem projevem záměru a plánu a že součástí tohoto záměru je i moje vlastní schopnost projevovat se mými vlastními záměry a plány. Zjišťuji, že vědomí, mysl a její záměry jsou neoddělitelnou jednotou a že tato jednota vědomí, mysli a záměrů je život sám. Toto je pro mne veliké Poznání.

Klíčový symbol hermetismu – sebepožírající had Urobor

Jedná se pravděpodobně o nejstarší známé vyobrazení hada Urobora, hada který požírá sám sebe. Našlo se na sarkofágu slunečního krále faraona Tutanchamona.

Staří Egypťané znali hadí síly a pracovali s nimi. Věděli, že podél hlavního páteřního energetického kanálu Sušumny, stoupají vzhůru mocné síly. Ovíjejí se kolem něj jako dva hadi a stoupají vhůru po dvou energetických drahách (nádí) - Idě a Pingale. Práce s těmito energiemi byly pro staré Egypťany přirozenou součástí snahy o dosažení duchovní rovnováhy, jež je všudypřítomným a univerzálním aspektem hermetického učení.

Na tomto dualistickém vyobrazení má jeden z hadů blíže k hmotnému světu a druhý k nehmotnému. Vše je o rovnováze. Duše je zde symbolicky znázorněna uprostřed bytosti a uprostřed všech sil, jak uctívá Bezbřehou záři. Jedině tak lze dosáhnout prozření. Abychom se mohli vykoupit z reinkarnačních cyklů, je nutné harmonicky propojit protichůdné síly a ukotvit se ve středu všech protikladů. Dualita se tím rozpouští v jednotě.

Hlavním projevem hada je hadovitý pohyb – tedy vlnění. To evokuje krásnou symboliku znalosti samotné energetické podstaty světa. Energie Univerza se projevují  vlnovými funkcemi - vlněním. A pro částice hmoty platí totéž. To vše je vlnění. Je to přímo hlavní charakteristika našeho kosmického životního prostředí. V dnešní „moderní“ době ještě stále není schopno mnoho lidí přijmout dávno prokázaný fakt, že hmota se skládá z klubek energií, projevujících se vlnovými funkcemi. I hmota je ve své podstatě vlněním. A Hermetické učení i staří Egypťané to věděli.

Záhadně moudří staří Sumerové používali symboliku dvou hadů. Had byl pro ně symbolem moudrosti a vědění. Často znázorňovali šroubovici vytvořenou ze dvou hadů ovinutých navzájem kolem sebe. Dvojití hadi v Sumerských vyobrazeních těch Bohů, kteří utvářeli člověka, nápadně připomínají znázornění DNA molekuly. Tito „božští genetičí inženýři“ museli velmi dobře znát funkce a zákonitosti lidského těla, samozřejmě včetně jeho léčení.

Není žádnou náhodou, že symbolika ovinutých hadů, se v plné živosti zachovala v patřičném kontextu přes 5 tisíciletí až dodnes. Potkáváme ji všude. Je znakem lékařského vědění a lékárníků. Jak však bylo později hermetické učení postupně cíleně a násilně potlačováno, vytrácely se samozřejmě hermetické znalosti se všemi vzájemnými souvislostmi. Holistické učení se rozpadalo. Pro Řeky už byla symbolika sebepožírajícího hada pouze symbolikou věčného koloběhu v přírodě.

PŘEDSTAVA

9 + 9 PROPOJENÝCH KVALITATIVNÍCH ROVIN BYTÍ

Nút, staroegyptská bohyně nebe

Reprezentuje denní i noční oblohu. Je skloněna jako obloha nad celým světem a jeho všemi obyvateli. Je ozdobena hvězdami.

Nút je také symbolem znovuzrození. Symbolicky je spojena se sykomorovým stromem, jehož dřevo se používalo v Egyptě na výrobu rakví.

Nút je také: Ta, která pokrývá oblohu, Ta, která ochraňuje, Vládkyně všech, Ta, která nese tisíc duší, a je symbolem prvku voda.

9 + 9 PROPOJENÝCH KVALITATIVNÍCH ROVIN BYTÍ ?

1. 9.     1.  18.         Zdroj - potenciál vědomí - Bůh
2. 8.     2.  17.         Duch projevující se záměrem - Boží projev
3. 7.     3.  16.         Absolutno - splývání jednotlivých vědomí v jednotě, hranice pro pozorovatele
4. 6.     4.  15.         Svébytná vědomí - jednotlivá svébytná vědomí uvnitř celkového vědomí. 
5. 5.     5.  14.         Multiverzum - Univerza
6. 4.     6.  13.         Galaktické systémy - Galaxie
7. 3.     7.  12.         Hvězdné systémy - Hvězdy
8. 2.     8.  11.         Planetární systémy - Planety
9. 1.     9.  10.         Člověk - tvorstvo

1. 9.   10.    9.         Organismy - rostlinstvo
2. 8.   11.    8.         Buňky - DNA
3. 7.   12.    7.         Molekuly - krystaly, vodíkové můstky
4. 6.   13.    6.         Atomy - atomové vazby
5. 5.   14.    5.         Kvanta - stav superpozice
6. 4.   15.    4.         Fyzikální vakuum - jemná hmota v rámci vakua
7. 3.   16.    3.         Pole torze (dle G. I. ŠIPOV)
8. 2.   17.    2.         Informační pole - časoprostorové víry, prvotní pole svinutí (dle G. I. ŠIPOV)
9. 1.   18.    1.         Pole celkového vědomí - zacyklení do sebe sama

A to mi napovídá, že sice máme různá omezení, ale současně máme také ideální podmínky pro pozorování a Poznávání jak mikrokosmu, tak i makrokosmu, protože se nacházíme přesně ve středu všech nekonečných odlišností. To je přece něco naprosto úžasného a fascinujícího.

Velmi mě baví dívat se na věci po svém, naivně a dětsky, bez předurčených hranic. Když si prohlížím toto fascinující dokonalé zobrazení Nút, tedy bohyně, která se sklání nad celým světem se všemi jeho obyvateli, tak sám pro sebe v něm vidím poeticky zachycený dokonalý informační systém o Stvoření a jeho bytostech. Vidím lidskou bytost, která se nachází pod ochranou Nút. Životní prostředí této bytosti je ohraničeno jak zleva, tak i zprava, vyobrazením sykomorových stromů. Tedy posvátných stromů, z jehož posvátného dřeva se ve starém Egyptě vráběly rakve. Zobrazená bytost je ukotvena přesně uprostřed jakéhosi žlabu, či životního koridoru, který je ohraničený dvěma mezními hranicemi. Tyto hranice života (bariéry, limity) nevtytváří nic jiného, než symboly života a současně i smrti (sykomorové stromy jsou živé, z jejich dřeva jsou však i rakve).

Z lůna bohyně Nút vychází paprsky zalévající koridor životního prostředí. Tyto paprsky nás zalévají, ozařují a také nás spojují se zdrojem, z něhož jsme vzešli  –  s lůnem bohyně Nút. Celkem 9 viditelných paprsků. My ale už víme, že vše viditelné existuje pouze a jen díky neviditelnému.

Viditelné paprsky nejsou symbolizovány pouhou jednoduchou čárou, ale postupnými články do sebe vsazenými. Stejně jako v evolučním vývoji navazuje jedno na druhé, pěkně krok za krokem. Jeden vývojový článek za druhým.

Podíváme-li se pozorně, uvědomíme si, že prostory mezi článkovitými paprsky nejsou jen tak ničím, tedy pouhým prázdným prostorem, ale jsou to vlastně tytéž paprsky jako ty viditelné. Neviditelné jsou jen na první zběžný pohled. Jsou totiž nenamalované. A i přesto, že jsou nenamalované, tak jsou jasně zobrazené. A je také poznat, že jsou opačně orientované. Sedám si doslova na zadek. Je to geniální vybrazení sdělení ve sdělení. Malováním hmotného nám z pozadí vystupuje ve vší své kráse všeobjímající nehmotné. Je pak už jen logické, že nehmotné se nám ukazuje zrcadlově s opačnou orientací.

Dívám se na 9 viditelných paprsků, které jsou obklopeny či vsazeny do paprsků neviditelných, zrcadlově orientovaných. A všechny společně, viditelné i neviditelné, jsou přímými propoji s životadárným lůnem Nút. Jakoby zde byl s nádhernou lehkostí a grácií zobrazen systém 9 + 9 propojených kvalitativních rovin bytí.

Když jsem si viditelné a neviditelné paprsky Zdroje vybarvil osmnácti barvičkami, užasnul jsem. Skrze paprsky Zdroje se nyní dívám

• na 9 viditelných hmotných rovin

Univerza, Galakticé systémy, Hvězdné systémy,  Planetrární systémy, Člověk, Organismy, Buňky, Molekuly, Atomy

• a na 9 neviditelných nehmotných rovin

Kvanta, Fyzikální vakuum, Pole torze, Informační pole, Pole celkového vědomí, Svébytná vědomí, Absolutno, Duch, Zdroj.

Uvnitř životního koridoru se nachází pozorovatel, živá bytost. Pokud si bude chtít vyobrazená bytost udělat vhled a celkový obraz o všech kvalitativních rovinách bytí, potom na úrovni schopností fyzických očí, bude moci nahlížet na Stvoření pouze v možnostech stěn životního koridoru. Tedy pouze co stěny koridoru dovolí. Třetí oko, schopné vyšších nehmotných vhledů je však výše. Vidíme, že umí nahlížet až na samotné vrcholky a dokonce snad i za samotné vrcholky životního koridoru. Jenže tam po obou stranách číhají jako pevné a nepropustné bariéry, symboly života a smrti – sykomorové stromy. Na této úrovni vyšších nehmotných vhledů je pozorovatel již schopen nahlížet na všechny paprsky Zdroje, kromě dvou, jež se nacházejí za bariérou života a smrti, za bariérou životního koridoru. Tyto dva paprsky sice ozařují a utvářejí koridor, z koridoru samotného jsou však pro pozorovatele nedostupné a neviditelné. Je to geniální.

Sykomorový strom je coby bariéra umístěný tak přesně, že vůbec nedovolí fyzickému zraku a ani vyšším vhledům třetího oka byť jen zahlédnout dva krajní paprsky Zdroje. Jakoby se zde nacházela jakási nepřekonatelná bariéra. Tou bariérou by mohla být právě navrhovaná rovina Absolutna, ona hranice pro všechny pozorovatele, kteří jsou svým vědomím odděleni od Zdroje. Není pro mě bez zajímavosti, že bariéra bránící pozorovatelům vhledům do podstaty Ducha a Zdroje, je zobrazena dvakrát tak silnější, než druhá bariéra.

•      Zdroj - potenciál vědomí - Bůh
•      Duch - projevující se záměrem - Boží projev
•      Absolutno - splývání jednotlivých vědomí v jednotě, hranice pro pozorovatele

Na vyobrazení staroegyptské Nút je pro mě ještě velmi zajímavé, že pokud bychom uměli nahlížet na Stvoření z ještě vyšší pozice, tedy z pozice korunní čakry, potom by nám již sykomorový strom přestal bránit nahlížet propojení se Zdrojem. Zdá se, že v oblasti korunní čakry se možná ukrývá dar propojování na úrovni samotného Zdroje. Jedině splynutí v jednotě umožňuje vyšší vhledy.

Kosmologie starověkých kultur nás fascinují svými hlubokými vhledy. Někde uvnitř v podvědomí víme a cítíme, že nás oslovují svým přeshem a moudrostí. Lidé dávnověku věděli, že Univerzum  je jedno neohraničené a bezbřehé tvořivé vědomí  - "bezbřehá záře". A takové Poznání pozvedává lidského ducha. Poznáváme, že na nejhlubší úrovni jsme všichni jedno a pocházíme z téhož a je tudíž hloupé jakékoliv povyšování se. Je to Poznání, které přináší sdílení.

Nyní se budu s dovolením trochu opakovat. Píšu o tom již ve své knize PRÁCE SE SNY, myslím si však, že to sem patří. Jedná se o legendu všech legend, která se line napříč starověkými civilizacemi a kulturami celého světa. Vypráví nám, že zdrojem života a jeho evoluce je Strom života. Známý badatel Carl Johan Calleman ve své skvělé knize „Mayský kalendář a Strom života“ objasňuje, že v mayské kosmologii se Strom života jmenuje Hunab-Ku, což doslova znamená „Jeden pán“ (Hun Ahau). Většinou je popisován jako Jediný dárce pohybu a míry nebo také Jediný zdroj potenciálu a hranic. Z jeho symbolického grafického vyjádření je zřejmé, že nejvýraznějšími rysy jsou oddělenost světla a tmy, polarita jin/jang a spirálovitý pohyb. 

Mayská kosmologie ho popisuje také jako Centrum kosmu nebo Srdce nebes, které do vesmíru šíří polarizovaná pole, vytváří organizované systémy života na různých úrovních a řídí jejich koordinaci. Tyto různé úrovně kosmu jsou mezi sebou vzájemně propojeny a do sebe vsazeny, přičemž Strom života řídí jejich synchronizaci podle principu „jak nahoře, tak dole“.

C. J. Calleman si uvědomil, že vědci nedávno objevená centrální osa strukturovaného vesmíru je mayským Stromem života! Podle něj jde o jakousi kosmickou superobří anténu, která ihned po svém zrodu (Velkém třesku?) vysunula svoje tři kolmá ramena, čímž dala vzniknout hmotnému prostředí se třei dimenzemi prostoru. Celá osa rotuje a tím generuje základní princip jin/jang. Mayové popisují devět kvalitativních rovin světů, které jsou do sebe vsazeny a propojeny, ale zároveň jsou navzájem i dostatečně odděleny.

C. J. Calleman nazval takovýto strukturovaný vesmír halografickým vesmírem, protože spousta údajů naznačuje, že rotací Stromu života vznikají světelné kruhy, aury – neboli halo, na různých kvalitativních úrovních Univerza. Tyto kruhy Stromu života obklopují jeho polarizovaná pole, jimž vládne jin-jang polarita. C. J. Calleman dokládá, že Mayové velmi dobře znali rytmy Stromu života, jimiž koordinuje vývojové evoluční skoky.

Podle Mayů ještě před tím, než započal čas: „Existovalo jen nepochopitelné božství Hunab-Ku, prostupující Srdcem nebes, které sedm věčností spalo. Pak Hunab-Ku silou svého slova Srdce nebes rozechvěl.“

No není to nádhera? Taková Kosmologie se dá studovat celý život a stále můžeme nacházet nové a nové souvislosti. „Nepochopitelné božství Hunab-Ku“ může být právě těmi dvěma rovinami, kam už vesmírný pozorovatel se svým odděleným vědomím a chápáním ztrácí přístup.

JE VĚDOMÍ POZNATELNÉ ?

• NENÍ NIC KROM VĚDOMÍ (obecná historická moudrost největších mudrců světa)

• VĚCI JSOU A NEJSOU SOUČASNĚ (výsledek hlubokého rozhovoru s mým duchovním rádcem)

• VTIP NENÍ V TOM VĚDĚT, ALE BÝT SOUČÁSTÍ ZÁHADY (věta z filmu CO MY JEN VÍME)

Člověk se snaží svými omezenými zkušenostmi a pojmy popsat něco nadčasoprostorového, něco neomezeného, něco co přesahuje zkušenosti z jeho životního prostředí. Snaží se pochopit něco, co by podle něj mohlo (nebo mělo) být zdrojem vědomí a uvědomění. Zdá se však, jakoby to bylo zcela nemožné. A přitom paradoxně … NENÍ NIC KROM VĚDOMÍ.

Už začínáme tušit, že pramen a zdroj vědomí bude pro všechny pozorovatele ve Vesmíru nejspíš navždy věčnou záhadou a tajemstvím samotného Zdroje. Naštěstí … dodávám já.

Nejen že to tušíme, my to vlastně víme. Víme to, protože jedině skrze vědomí a díky vědomí jsme schopni vnímat, pozorovat a hodnotit samotné vědomí.

Už jen z uvědomění si tohoto faktu poznáváme, že nejhlubší podstata vědomí je a bude pro všechna vydělená jednotlivá dílčí vědomí neproniknutelnou a vždy subjektivní záhadou. Jde v podstatě o takové subjektivní „samosebe“ pozorování a „samosebe“ posuzování. V principu jde vždy o subjektivní (tedy specifické a neobjektivní) dojmy pozorovatele.

Jediné co mi dává smysl je východisko, že vědomí je nehmotné a prvotní.  Hmota není a ani nemůže být prvotním zdrojem vědomí. Pokud uvažujeme, vnímáme, nebo cítíme hmotu, tedy pokud máme vjemy hmoty a „hmotné“ zkušenosti, potom jde vždy o určitý proces uvědomování neboli konstrukt vědomí. Každý pozorovatel má své vlastní subjektivní „hmotné“ vjemy a zkušenosti (konstrukty vědomí). Abychom se neutopili v nekonečnu možností vědomí, potřebujeme mít určité opěrné body – jistoty. Vytváříme si vlastní konstrukty, které nám dávají smysl a pomáhají nám v základní rychlé orientaci. Jako příklad uvedu fakt, že jedna a tatáž věc nemůže být současně na dvou různých místech. Někdo by řekl, že to je přece naše každodenní, objektivní a ještě k tomu i vědecká zkušenost, navíc po tisíciletí potvrzovaná, takže to je přece pravda a ne jen nějaký konstrukt vědomí. Kvantoví fyzici však mají již několik desetiletí jiné zkušenosti. Jedna „hmotná“ částice dovede proletět ve stejném čase, tedy v jediném okamžiku dvěma různými otvory. Někdo zřejmě zbystří. To přece není možné. Odporuje to neustálému ujišťování, že to není možné. Jenže ono to možné je. Na jiné kvalitativní úrovni bytí (v kvantovém světě) to možné je. A nejenom, že to je možné, dokonce je to přímo základní vlastností samotné podstaty toho, čemu říkáme hmota. A tak je to úplně se vším. V různých kvalitativních rovinách bytí platí různé systémy zákonitostí. Přičemž všechny kvalitativní roviny jsou vzájemně provázány a tím v sobě i obsaženy. Například rovnice kvantové fyziky velmi dobře fungují v rovině mikrokosmu, ale zcela selhávají na úrovni jiných měřítek. Zákonitosti našeho každodenního světa se s nimi popisovat nedají. Pro tuto rovinu bytí nám velmi dobře slouží naše klasické termodynamické a mechanisticko-materialistické Newtonovské fyzikální zákony. Jenže s nimi zase nejsme schopni popisovat chování jak mikrokosmu, tak ani makrokosmu, kde platí jakoby zcela odlišné zákonitosti.

Pokud nejsme schopni poznat a obsáhnout celou šíři projevů Kosmu a Kosmického vědomí, potom nám budou vždy unikat klíčové a důležité souvislosti nepoznaného. Budeme si muset vždy vytvářet naše vlastní konstrukty vědomí, vždy podle momentálních možností a schopností.  Jsme tedy přímo odsouzeni k tomu, abychom byli věčnou součástí věčné záhady. A já dodávám … naštěstí.

Je to překrásná představa.  Protože pokud je taková záhada, jako je vědomí prvotní, pokud je tento zázrak vskutku nehmotný, potom se ani nemusíme ptát: a co bylo před tím? Dokonce se tak ani nemůžeme ptát, protože nehmota není už z principu omezena ani časem ani prostorem. Pokud by zdrojem vědomí měla být hmota, potom bychom se museli donekonečna a beze smyslu ptát: a co bylo před tím?

Místo toho se můžeme obdivovat zázraku, který je evidentně prodchnutý záměrem a smysluplností. Můžeme vytvářet své vlastní konstrukty vědomí  - uvnitř celkového Kosmického vědomí. A to je přece nekonečná tvorba a nic jiného než tvorba.  Nádherné zjištění.

Na konci knihy PRÁCE SE SNY v dodatku uvádím, proč hmota ani nemůže být zdrojem vědomí. K překvapení mnohých nám k tomu stačí prostý selský rozum. Cest, které nás dovedou k tomuto Poznání je kupodivu velmi mnoho.

Při jednom experimentu s napojením na vědomí vody, jsem se celý až po krk „naložil“ do vody a mentálně do ní vnořil určité vzorce a poprosil ji o odpověď na otázku: Jaká je podstata, struktura a charakteristika vědomí?

Během pár sekund jsem obdržel jasnou vizi, konkrétní obraz, konkrétní scénu v pohybu, ve které jsem pozoroval sám sebe a svého malého synka v určité situaci.

Tato vize se mi zatím stále více a více ukazuje jako neuvěřitelně moudrá odpověď na moji troufalou otázku.

Tato odpověď mě inspirovala k sepisování všech důsledků a souvislostí, které v ní nacházím. Dnes jsem cca na čtyřicáté straně a stále je to živé psaní bez konce. Nepochopitelné, úžasné.

Uvádím zde na ukázku prvotní úvahy v hrubé a surové pracovní verzi. Postupně budu obsah čistit, odmazávat duplicity, upravovat a také doplňovat. Vědomí je již ze samotné podstaty věci nekonečně složité téma, proto uvažuji také o tom, že bych zde uvedl pro lepší přehlednost "tak nějak v kostce" základní nosnou myšlenku o podstatě vědomí, tak jak se mi profiluje na základě obdržené vize. Pracuji na tom. Není snadné vyjadřovat se ve slovech o něčem, co je mimo naše veškeré lidské zkušenosti, o něčem co je nepoznatelné, nevyjádřitelné a ještě k tomu to chtít vyjádřit "tak nějak v kostce". Prozatimní "souhrn v kostce" najdete níže v odstavci s názvem "V SOUČASNÉM STUPNI MÉHO VÝVOJE MI VĚCI DÁVAJÍ SMYSL NÁSLEDOVNĚ"

OTÁZKA

Jaká je podstata, struktura a charakteristika vědomí?

OBDRŽENÁ VIZE

Sleduji pohyblivé schody (eskalátor). Sleduji celou scénu s odstupem, mírně bokem. Vidím sám sebe jak jedu po eskalátoru nahoru. Symbolická scéna začíná ve chvíli, kdy jsem v polovině eskalátoru. Na eskalátoru jen stojím a pozoruji okolí. Přede mnou stojí na eskalátoru můj malý čtyřletý syn Teo. 

Když vyjedu se synem až nahoru, první kdo má vystoupit je syn, protože je o schůdek přede mnou. Ten sice udělá první krok, ale zastaví se. Neuvolnil mi cestu a já jedoucí po schodech za ním, nemám kam vystoupit. Vysvětluji rychle synovi, že musí jít dál, aby neblokoval všechny ty, co jedou za ním a za mnou.

Napětí roste.  Já v roli pozorovatele, který je bokem a s odstupem, přitom plně cítím stres a psychické napětí, které prožívám já jako otec na eskalátoru i můj malý synek. Jsem s nimi psychicky a vědomím propojený.

ODPOVĚĎ FORMOU VIZE

• Tato vize byla okamžitou odpovědní na moji otázku.

• Tato vize tedy zřejmě symbolizuje charakteristické klíčové vztahy „uvnitř a vně“ vědomí.

• K této vizi se budu nyní dále odkazovat.

• Samotná vize zřejmě byla zvolena tak, aby reflektovala můj současný stupeň rozvoje a chápání světa a moje schopnosti jejího uchopení.

• Odpověď musím chápat jako symbolickou odpověď. Nesmím si tedy věci připouštět ani doslovně, ani fyzicky, musím je vnímat ve smyslu významu a funkce.

ROZBOR POUŽITÝCH SYMBOLŮ

• JÁ JEDOUCÍ PO SCHODECH A JÁ POZORUJÍCÍ OKOLÍ: symbolika autonomní jednotky vědomí pozorující své okolí.

• JÁ POZORUJÍCÍ S ODSTUPEM SÁM SEBE A SVÉHO SYNA: symbolika částečně poodstoupeného vědomí ze sebe sama pozorujícího s odstupem sebe sama v kontextu okolí. Schopnost simultánního rozdělení vědomí v nepřerušené propojenosti.

• JEZDÍCÍ SCHODY – ESKALÁTOR: nezadržitelný proud bytí, proud života, proud vědomí a souvislostí unášející vše, proud akcí a reakcí, nosič, unášení všeho vším.

• JEZDÍCÍ SCHODY SMĚREM NAHORU: proud života unáší vše neustále do nových hladin a souvislostí, chtě nechtě. Pohyb nahoru symbolizuje, že vše co se děje, slouží k Poznání a růstu.

• MŮJ SYN STOJÍCÍ PŘEDE MNOU A JEDOUCÍ NA ESKALÁTORU, STOUPAJÍCÍ SPOLEČNĚ SE MNOU NAHORU: můj syn symbolizuje to co vzešlo ze mě, symbolizuje nové vibrační vzory (nové stopy vědomí) vzešlé z interakcí aktivit mého vlastního vědomí s aktivitami ostatního okolí, s jejich vibračními vzory.

• GRAFICKÝ TVAR KŘIVKY NÁSTUPU NA ESKALÁTOR, JÍZDY NA ESKALÁTORU A VÝSTUPU Z ESKALÁTORU: tvarem symbolizuje polovinu sinusoidy.

• SCHODY ESKALÁTORU JEZDÍCÍ NEUSTÁLE CYKLICKY DOKOLA: proud života neustále unáší vše „CO JE“ v cyklických režimech. Vše se projevuje v cyklech. Vibrace jsou cyklickým režimem, rotace hvězd jsou cyklické režimy, oběžné dráhy kosmických těles jsou cyklické režimy, reinkarnace lidských bytostí je cyklický režim atd. atd.

CHARAKTERISTIKA ESKALÁTOROVÉ ODPOVĚDI

• Sám sebe jsem pozoroval. Samostatné dílčí vědomí umí poodstoupit samo od sebe a umí samo sebe pozorovat z určitého úhlu vnímání, aniž by se přerušilo jeho autonomní fungování nebo samo-sebe propojení.

• Vědomí, které poodstoupí od sebe sama a umí pozorovat samo sebe, umí být v klidu, zatímco vědomí, které je samo sebou pozorováno, je účastno proudu vědomí (proudu života) a tímto proudem je unášeno zdánlivě nezávisle na své vlastní aktivitě. Současně platí, že i když je vědomí poodstoupeno samo od sebe, tak je i nadále samo se sebou propojené a spojené.

• MUDr. Soesman nádherným způsobem rozvíjí Steinerovu anthroposofii. Ve své velmi zajímavé knize DVANÁCT SMYSLŮ Brány duše uvádí, že vědomí získáváme teprve tehdy, až když opustíme Kosmos a jednota se před námi uzavře a my se ve snaze vrátit se zpět do jednoty postavíme proti Kosmu. Teprve tehdy získáváme zážitek a prožitek sebe sama. Uvádí, že všechno lidské snažení není nic jiného, než pokus klepat na dveře domu, z nějž jsme byli vyhnáni.

To je velmi zajímavá úvaha. Moje „eskalátorová“ odpověď mi napovídá, že i když je vědomí poodstoupeno samo od sebe, tak je i nadále samo se sebou propojené a spojené. Možná, že další vrstvou odpovědi by mohlo být sdělení, že jedině tehdy, když vědomí pozoruje s odstupem samo sebe prostřednictvím zrcadel jednoty Kosmu, teprve tehdy a jedině tehdy, je schopno si uvědomit a prožít samo sebe. Bez vydělení se a bez zrcadel Kosmu možná ani není možné uvědomění sebe sama a prožitek sebe sama. Možná že právě proto stojím jako vydělený pozorovatel mimo eskalátor a s odstupem pozoruji sám sebe prostřednictvím oddělujícího prostoru a prostřednictvím cyklického unášení eskalátorem (prostřednictvím Kosmu a jeho zrcadel) a přitom plně vnímám a cítím vše, co vnímám a cítím já jedoucí na eskalátoru.

• „Unášení v proudu“ je základní vlastností bytí a existence. Děje se to jako automatický proces.

• Proud vědomí (jinými slovy proud života) nelze zastavit.

• Jak se zdá, tak „unášení proudem bytí“ se dá svým způsobem přirovnat k jízdě na pohyblivých schodech. Jsme unášení výše a výše zdánlivě bez naší vlastní aktivity a přitom máme možnost pozorovat okolí a sebe sama a vykonávat vlastní aktivitu.

• Unášení výše a výše na jezdících schodech symbolizuje nikdy nekončící proměnu stavu vůči svému vlastnímu okolí a také vůči pozorování a uvědomování si sebe sama, ať už něco aktivně konáme nebo nekonáme. Proud nás neustále unáší do nových hladin a my už jen tímto bytím, pozorováním a uvědomováním, měníme svůj vztah ke svému okolí a k sobě samému, chtě nechtě. Neustále se proměňujeme, stejně jako se neustále proměňuje vše co je. Je to nikdy nekončící automatický proces.

• Vědomí se neustále proměňuje. Je symbolicky řečeno neustále na nové startovní čáře. Vědomí tedy neustále proměňuje svoji strukturu.

• Pohyblivé schody jezdí neustále cyklicky dokola, podobně jako Kosmos neustále cyklicky působí svými zákonitostmi a zrcadly na vědomí všech svých pasažérů - pozorovatelů. Díky pohyblivým schodům je možné učinit kvantový skok, tedy vystoupat o poschodí výše, podobně jako neustálými kontinuálními proměnami vědomí je možné dosáhnout kvantového skoku zcela nové vyšší úrovně uvědomění.

• Dílčí vědomí neustále vyzařuje do svého okolí svoji vlastní individuální stopu. Tato stopa se prolíná se všemi ostatními stopami všech ostatních dílčích vědomí, vše souvisí se vším.

• Dílčí vědomí, i když je pouze dílčí, je dostupné všemu a všude v rámci proudu života. V „nejbližším okruhu“ dílčího vědomí je proudem života navíc nesena také stopa nejsilnějšího „zabarvení“ a „intenzity“ projevu daného dílčího vědomí. Přirovnal bych to k vlastnímu synovi, který jede jen o krok přede mnou na pohyblivých schodech.  Můj synek je mojí vlastní intenzivní stopou mého bytí, mého snažení, mého vědomí. Oba jsme synchronně vezeni proudem bytí výše a výše.

• Pohyblivé schody eskalátoru mají čtyři rozdílné úrovně - fáze: nástupní fázi, zdvihací fázi, výstupní fázi a cyklickou fázi neustálého navracení schodů k počátku.

• V mezních kvantových úrovních, v úrovni nástupu a v úrovni výstupu, jsou schody eskalátoru v rovině s podlahou, kvůli umožnění nastupování a vystupování. Jsou to místa přechodu z nižší roviny do vyšší roviny kvalitativního stavu. Z kvalitativního hlediska to jsou různé roviny s různými mezními body. V těchto mezních bodech se schody eskalátoru obrací k opačnému chodu. Jsou to body zvratu, které nás také upozorňují na princip neustálé cykličnosti.

• Pokud by můj syn (moje vlastní individuální stopa, která je spolu se mnou unášena proudem života) měl potíže (například ze strachu) s překročením mezního bodu (výstupního prahu) a stagnoval by, tak vytvoří zácpu a tím vznikne kolizní stav, který však bude dříve nebo později vyřešen tím, že proud života zácpu silou protlačí a tím nedovolí mě ani synovi trvale ucpávat výstupní prostor. To mi napovídá, že nekritičtějším momentem je mezní bod zvratu, kdy vědomí přechází z fáze ZPRACOVÁNÍ do fáze PROJEVENÍ (viz obrázek sinusoidy níže)

• Pokud budou projevy dílčího vědomí obsahovat v momentě přechodu z fáze ZPRACOVÁNÍ do fáze PROJEVENÍ stagnaci, tak ve svém okolí způsobí kolizi sobě i svému okolí.

• Proud života má automatickou schopnost tyto „kolizní“ stavy řešit neustálým tlakem proudu života, a to i kdyby se dílčí vědomí tuto fázi nesnažilo nijak řešit (nesnažilo se pochopit). Dynamika života jede nezadržitelně dál a dál a dál a dál.

• UVNITŘ SEBE. Jedním ze zásadních bodů zvratu, tedy zásadních kvalitativních přechodových stavů, je zpracování vypozorovaných vjemů. Je to vnitřní kvalitativní bod zvratu uvnitř sebe sama. Nepochopení vytváří v tomto případě hromadění tlaku, kolizní stavy a zácpu. Nahromaděný tlak však proud života svojí silou nakonec vždy uvolní.

• VNĚ SEBE. Odlišným zásadním bodem zvratu, tedy zásadním kvalitativním přechodovým stavem je stav kdy se projevené mění v ovlivněné. To co dílčí vědomí projeví ze sebe sama vůči svému okolí je veškerým okolím automaticky zachycováno. Toto okolí je tím automaticky ovlivněno. Přerod a transformace projeveného v ovlivněné se děje na základě zákonů Zdroje (zákonů Univerza).  Jedná se tedy o vnější kvalitativní bod zvratu

• Čtyři kvalitativní fáze: POZORUJI, ZPRACUJI, PROJEVUJI, OVLIVŇUJI, POZORUJI, ZPRACUJI, ...

CO MŮŽE NAPOVĚDĚT GRAF

Svět je zjevně holistický. Vše souvisí se vším. Proto by nebylo až tak od věci, kdyby nám nedostižné a nedozírné zákonitosti vědomí prokvétaly alespoň trochu uchopitelným způsobem i do vzájemných grafických souvislostí.

KRITICKÉ STAVY (v grafu červené hvězdičky)

Nejkritičtějším místem se jeví horní a dolní úvratě. Jsou to jakési horní a dolní limity rozsahu vědomí. Místa odrazů. Mění se zde směr pohybu. Dvě žluté fáze stoupání se musí v jediném okamžiku obrátit do dvou fází klesání.

• Kritické stavy v horních úvratích - Havárie nastává v horní úvrati tehdy, pokud zpracované nesprávně projevím.

• Kritické stavy v dolních úvratích - Havárie nastává v dolní úvrati tehdy, pokud to co jsem ovlivnil, následně nesprávně vypozoruji. Tedy pokud nesprávně pojmu to, co jsem svým jednáním způsobil.

ROVNOVÁŽNÉ STAVY (v grafu zelená kolečka)

Vyvážený neutrální stav se nachází přesně ve středu limitních hodnot. Fáze pozorování a zpracování jsou svým pohybem stejnosměrné, nevzniká tedy mezi nimi kolizní stav. Zdá se jakoby pozorování znamenalo automaticky i zpracování. Obojí se děje uvnitř vědomí a ve shodném směru. Vyvážený stav s nulovým rozkolísáním se nachází ve středu v neutrálním bodě, v místě kde pozorované přechází ve zpracování. Je to stav kdy penzum informací a vědění již máme, ale ještě jsme je nezačali posuzovat a hodnotit. Tento stav se nachází v přesném středu našeho vnitřního stavu. Zdá se, že ten kdo má dostatek informací a vědění a dokáže s tím nakládat tak, že vnitřně neposuzuje a nehodnotí, tak v takovém stavu se vědomí nachází v bodě rovnováhy, v rovině nerozkolísanosti, v rovině napojení na vyváženou neutrální síť celkového vědomí. Zdá se, že v tomto stavu je nám absolutní síť Kosmického vědomí nejsnáze přístupná.

Fáze projevení a ovlivnění jsou také stejnosměrné, jen v opačném pohybu, než první dvě fáze. Tedy jsou orientované směrem ven, nikoliv dovnitř. Také mezi nimi nevzniká kolizní stav. Zdá se jakoby projevení znamenalo automaticky i ovlivnění. Vyvážený stav s nulovým rozkolísáním se nachází v bodě, kdy projevené přechází ve vnějším světě v procesy ovlivňování. Pokud bych dokázal proniknout napojením svého vědomí do bodu, kdy jsem již dovyzářil svoje vibrace do vnějšího prostředí a dále již nekonám, tak bych mohl opět v tomto stavu zavnímat absolutno celkového vědomí Kosmu.

Graf jakoby nám napovídal, že vykonám-li ve svém vnitřním prostředí určité penzum práce (nastřádáním informací a vědění) a dále nechám toto vědění existovat bez dalšího posuzování a hodnocení, tak jsem v takové chvíli připravený a schopný zavnímat rovnovážné stavy vědomí Kosmu - jsem připravený zavnímat Absolutno. Taktéž graf analogicky ukazuje, že dovykonám-li ve vnějším prostředí svoje penzum práce a oprostím-li se v tomto okamžiku od dalšího snažení, mohu být v napojení na absolutno Kosmu.

ABSOLUTNO

Pokud by náš graf skutečně ukazoval správným směrem na zákonitosti vědomí, potom by symbolicky nejkoncentrovanější rovinou vědomí byla rovina středu mezi všemi existujícími výkyvy. Tato rovina středu, by byla rovinou celkové rovnováhy. A dost možná, že je rovinou středu vědomí Kosmu, rovinou kosmické rovnováhy - ABSOLUTNEM.

• Když vědomí přechází z fáze 4) „OVLIVŇUJI“ opět do fáze 1) „POZORUJI“, tak pozorovatelem jedoucím po schodech nahoru už není jen původní vědomí, ale je obohacené o „svého syna“, který stojí před ním. Poté co vědomí pozorovalo, zpracovalo, vyzářilo vibrační vzory a ovlivnilo okolí, vznikly tím nové vibrační vzory, struktury a formy vědomí.

• Tento syn (výtvor) vlastního vědomí (zplozen z interakce a prolínání aktivit vlastního vědomí a aktivit ostatního okolí) je nositelem nových vibračních vzorů. Je to nový život. Je to nový projev vědomí, který je také nesen tím samým proudem života, stejně jako je v závěsu za ním nesen proudem života jeho rodič, který jej zplodil. Vědomí se tak po čtyřech dokonaných taktech 1) POZORUJI, 2) ZPRACUJI, 3) PROJEVÍM, 4) OVLIVNÍM, proměnilo a nabylo nových forem. Už jsou proudem života neseni a po schodech vezeni otec a syn.

• Současně si však část rodiče (původního vědomí) dokázala zachovat jistý odstup a celou scénu (vývoj) pozorovat s odstupem.

• Rodič (původní vědomí) se tak stává všemi svými syny.

• Ve vlastním synovi a ve všech vlastních synech (tedy v neustále se proměňujícím novém vědomí) je vždy obsažen také i výchozí stav, který je nesen synem a současně je pozorovaný s odstupem sebou samým.

• Tím je docíleno, že v každém okamžiku společně koexistuje minulost, současnost a budoucnost. Čas je vytvářen způsobem nahlížení na jevy. Vnímání času, je tedy závislé na schopnostech a možnostech dílčího vědomí.

• Minulost je tedy neustále v jednom nekončícím proudu neustále vytvářena způsobem nahlížení na jevy a jejich interpretací. Minulost je vytvářena v současném okamžiku. Rozdíl mezi vnímáním minulosti a současnosti automaticky vytváří prostor i pro vytváření a vnímání budoucnosti.

• Dynamika vývoje není závislá na čase a strukturovaná v čase, ale je utvářena významem, smyslem, kvalitou. (pozn. čas je definovatelný pouze na základě existence projevů hmoty, je tedy přímo závislý na hmotě, v rovině světa nad hmotou, není čas hmotou definovatelný, právě proto, že hmota zde není a není tudíž žádným limitem)

• Faktory, které vytváří dynamiku vývoje, jsou: záměry, schopnosti, možnosti a vůle vědomí.

• Smysluplnost je klíčovým faktorem a hodnotou.

• Stav, kdy se vědomí proměňuje z vnitřního zaměření pozornosti na vnější zaměření pozornosti (tedy z fáze zpracuji, přechází do fáze projevím), prochází rovinou zprůměrovaných hodnot okolí, tedy rovinou vyváženosti a tedy rovinou harmonie (v grafu znázorněno sítí a jednotlivé body průchodu jsou znázorněny kuličkami). Tento okamžik stavu dílčího vědomí nevykazuje vzhledem k okolí rozkolísání a v těchto momentech svého stavu je tedy v rovnovážném stavu s okolím (v nulovém/nezatíženém  rozkolísání). Jsou to stavy harmonie s okolím, stavy absolutna, kdy je vše v rovnováze.

• Tyto stavy absolutna vytváří celkovou síť absolutna. Tedy pole Absolutního vědomí. Všechna vědomí prochází touto sítí a vytváří tuto síť. Utváří ji svými vibračními vzorci. Jsou to tedy výtvory. Všechny „děti“ všech vědomí vytvářejí společné pole vědomí. Všechna vědomí tak přispívají svým dílem do celkového pole vědomí.

• Taková vědomí, která umí zaměřit svoji pozornost na tyto stavy absolutna (v grafu znázorněno kuličkami) se v těchto fázích napojení propojují se vším, co existuje, se vším co jest. Vše je jim dostupné a vše mohou „vědět“.

• Tato síť stavu absolutna je přechodovým stavem (je rozhraním) mezi vnitřním a vnějším projevem bytí.

• Alegoricky řečeno: v okamžiku přechodu z fáze vnitřního světa do fáze vnějšího světa, tedy jakoby v okamžicích mezi nádechem do sebe a výdechem ven, kdy se jakoby proces dechu na okamžik zastaví do bodu nula, do bodu ticha, do bodu zvratu, tedy kdy přechází z fáze zpracování podnětů do fáze projevení se ven, tak v tomto jedinečném okamžiku je možné napojení na vše co jest.

• Totéž pak platí v okamžicích (ve stavech) přechodu mezi výdechem a nádechem.  Jsou to tedy všechny stavy přechodu z fáze vnitřního světa do fáze vnějšího světa a z fáze vnějšího světa do fáze vnitřního světa.

Jednou mě můj duchovní rádce navedl na myšlenku, kterou jsem následně sám rozvedl a formuloval. Byl to dramatický okamžik, kdy mi řekl, že jsem na TO konečně přišel a pochválil mě tak, jak nikdy. Já tuto myšlenku, ale do knihy tehdy ještě nenapsal. To moje osobní nejhlubší moudro o podstatě věcí zní: „VĚCI JSOU A NEJSOU SOUČASNĚ“

V SOUČASNÉM STUPNI MÉHO VÝVOJE MI VĚCI DÁVAJÍ SMYSL NÁSLEDOVNĚ

Podstatou vědomí podle mě je, že vědomí neustále v nekonečných bezčasových sekvencích z hlediska kvalit hodnot vzniká a to v jediném možném okamžiku. Tento okamžik je hodnotitelný z hlediska kvalit jako čtyřfázový. Něco jako bezčasová čtyřtaktní kvalitativní sinusoida. „Kvalitativnost“ sinusoidy se odehrává v rovinách schopností vědomí, v rovinách zaměřování pozornosti, zpracování vjemů, vyzařování, smysluplnosti nakládání s vjemy.

Není nic kromě tohoto jediného okamžiku uvědomění. Uvědomění to je okamžik. Uvědomění neexistuje lineárně v čase. Pozn. to by potom úžasná čeština nazývala vědomováním. Ona to zve ale uvědoměním. Je v tom obsažen princip dokončenosti a okamžiku. Vědomí se neustále uvědomuje. Znova a znova. Samo v sobě. V jediném možném okamžiku. Jakoby neustále bezčasově blikalo.  A protože neexistuje nic jiného než právě probíhající okamžik „bliku“ vědomí, jsou všechny ostatní bliky obsaženy v právě probíhajícím bliku, jako záznam vědomí, nebo potenciál vědomí, nebo jakýkoliv jiný konstrukt vědomí. V tomto okamžiku uvědomění je možné donekonečna kopírovat, načítat a interpretovat, „ostatní“ uvědomění a tím mohou vznikat různé systémy iluzí času a historického časového vývoje. Lze současně přidávat nové záměry a nové představy a tím vytvářet dynamiku vývoje a její smysluplnost. Existence jediného možného okamžiku bytí a uvědomění také skýtá nekonečný potenciál jak věci v jediném okamžiku upravit, přepsat a vnímat. Vše se tak stává hrou. Hrou, která zapadá nebo nezapadá do záměrů Zdroje vědomí. „Věci jsou a nejsou současně“...

JEDEN Z PŘÍKLADŮ

Jednou jsem četl článek o tom, že děti, které milují svoje hračky, je dokáží oživovat. Hračky jim to pak oplácí živými reakcemi.  Je to nesmysl?

Je něco takového možné? A je možné, aby věci byly a nebyly současně? Jsou to všechno nesmysly?

Je možné, aby se oblíbená plastová panenka malého dítěte na něj usmívala a současně se na někoho jiného neusmívala, i když je vyrobena tak, že se svým plastem fyzicky neusmívá?

Dítě panenku miluje.  Opravdově, protože dítě to ani jinak neumí. Když malé dítě miluje, tak miluje bezpodmínečně. Jinak to neumí. To je nejvyšší typ vibrací, informací, energie a obecně tedy i smysluplnosti bytí. Tyto vibrace samozřejmě nejsou nic. Ovlivňují svým dílem celé Univerzum.  Ovlivňují jemnohmotný svět, informační pole a myšlenkový svět. Ovlivňují samozřejmě také energetické a vibrační pole objektu, kterého se nejvíce týkají, tedy panenku samotnou. Ovlivněné pole panenky tak psychoenergeticky zpětně působí na dítě a jeho vědomí.

Dospělý člověk se svojí pozorností bdělého rozumového vědomí umí zaměřit na takový typ vibračních vzorů, které jsou mu podobné. Vidí a vnímá takové vibrační vzory, které je schopen vnímat a tím jsou většinou fyzikální a optické vjemy hrubohmotné roviny světa. Tedy atomy, molekuly, odraz světla od nich …atd.

Jemnohmotné a nehmotné roviny si není schopen ve svém bdělém rozumovém vědomí vědomě zobrazovat, uvědomovat. Malé dítě je však plně otevřené.  Pokud bylo malé dítě schopné vytvořit silné jemnohmotné a nehmotné pole usmívající se panenky, potom je možná i schopné toto pole také zpětně odečítat a zobrazovat ve svém vědomí, tedy vnímat. Možná, že v jednu chvíli může panenka vyzařovat více vibračních vzorů současně.  Jeden hrubohmotný, dva různé jemnohmotné a tři různé nehmotné. Otevřené vědomí dítěte si samo vybírá z dostupných informačních vzorů, možností a interakcí. Samo si vybírá svoji cestu. Svým zaměřením si samo vybírá, kterým vibračním vzorům dá ve svém vědomí přednost.

Vše, tedy i hrubá hmota, se ve skutečnosti realizuje ve vědomí pozorovatelů a každé samostatné vědomí je individuální. Zřejmě proto se vjemy všech různých pozorovatelů musí různit a musí být svojí povahou vždy individuální.

Možná, že v principu nic nebrání panence vyzařovat více typů vibračních vzorů současně - na různých vibračních úrovních. Každý pozorovatel si navíc vytváří svoje vlastní specifické vjemy a jsou mu dostupné pouze ty vzory, které je schopen vnímat.

Panenka se tedy může usmívat i neusmívat současně. Jak pro koho a jak kdy. Vědomí hraje hry ve vědomí. Vtip není v tom vědět, ale být součástí záhady. A smysluplná tvorba je tím nejkrásnějším naplněním a podstatou bytí.

Pokud věci jsou, pak jsou právě ve vědomí a jedině v okamžiku uvědomění. Tento nikdy nekončící okamžik uvědomování neustále vytváří realitu pozorujícího vědomí. Každé pozorující vědomí utváří svoje vlastní konstrukty vjemů. Tyto vjemy pak může vnímat například jako pravdu. Může ji však také vnímat jako svoji pravdu a uvědomovat si, že jiný pozorovatel má zase svoje vlastní subjektivní vjemy. Pokud tedy věci nejsou, tak mohou nebýt v našem vlastním vědomí a současně být ve vědomí jiného pozorovatele. Přičemž všechna jednotlivá vědomí, vytváří ve svém celku jedno společné vědomí

MOHOU VŠAK VĚCI BÝT A SOUČASNĚ NEBÝT V NAŠEM JEDINEČNÉM VĚDOMÍ?

Domnívám se, že ano. Jedna zásadní potíž je v představě nekonečně se opakujícího bezčasového okamžiku. Když si to představíme, neustále nás to nutí do představy neuvěřitelně krátkých sekvencí, které se dějí jeden za druhým. Jako kdyby například vědomí nekonečně rychle mrkalo (blikalo) svým pozorujícím okem a při každé prohlídce svého okolí, tedy při okamžiku otevření jeho „oka“ by došlo k uvědomění vypozorovaného. Vědomí by se tak neustále znovu-uvědomovalo, nově a nově a stále dokola. Vnímalo by tak svět subjektivně po svém a neustále by znova a znova stálo na nové startovní čáře. Z minulých vjemů by si do nového aktuálního uvědomění kopírovalo to, co mu dává smysl a co zapadá do jeho smysluplného obrazu světa (například osobní zkušenosti a také všechno to, co je součástí „kolektivního“ vědomí, kolektivní iluze hmoty, času, prostoru)

Jenže jak si představit, že se toto neuvěřitelně rychlé mrkání neděje chronologicky v čase po sobě? Může se vůbec něco dít bezčasově?

Ano může. Zkusíme si pomoci představou snu. Ten všichni „známe“. Ve snu je možné cokoliv. To víme.  Z ničeho nic se celá snová scéna může proměnit a naše prožitky také. Vnímané scény mohou být sebebláznivější jak co do obsahu, nebo kvality jeho prožitku, včetně samotného prožitku času. Jak ve snu během snění poznáme, jak je to s časovou osou onoho snu? Pouze významem a smyslem vnímaných scén. Tento význam a smysl však určuje a vybírá pouze vědomí. Vědomí zdroje snu a vědomí příjemce snu. Pokud se ve snu celá scéna naráz jako mávnutím proutku přepíše, tak je stále vše v pořádku, protože takový je záměr obsahu snu. Časovost si dosazujeme tak, aby nám obsah dával takový smysl, který chceme, nebo očekáváme, nebo který jsme schopni vnímat, nebo ke kterému směřují neodvratně naše činy. Ve snu není žádná hmota, jsou tam představy hmoty. A věda moc dobře ví, že čas (časoprostor) je atributem hmoty. Čas stanovujeme na základě vnímaných projevů hmoty, ničeho jiného. Ničeho jiného. Bez vnímání hmoty, není určení času.

Einstein popisuje relativitu hmoty, času a prostoru. Dnes už víme, že vnímané vlastnosti hmoty a časoprostoru závisí na vztahu pozorovatele k pozorovanému.

„Bez hmoty by neexistoval čas. Čas je sluhou hmoty.“  Tak tyto dvě větičky mi právě nadiktovala moje devítiletá dcera INKA, když šla kolem mě a ptala se mě, o čem to teď píšu. Myslím, že se trefila přímo do černého. Jsou to tisíce let stará hermetická moudra.

Pokud tedy ve snu čas fyzicky neexistuje, potom je konstruktem vědomí, který používáme podle potřeby, či záměru. Pokud se celá snová scéna v jediném okamžiku přemění na jinou, tak obraz nové scény v sobě může zahrnovat informace o staré scéně v libovolném uspořádání a kvalitě. Nejsme totiž myšlenkově ničím limitovaní. Opravdu nejsme ničím limitovaní? V principu nejsme, v praxi však jsme. My sami se limitujeme. A dobrovolně. Přejeme si totiž, abychom žili život smysluplný, tedy nikoliv abychom žili bezesmyslný chaos všech možných a nekonečných potenciálů. A možná právě proto si neustále dokola vyvoláváme (kopírujeme) fixní představy (o minulosti, o hmotě atd.) abychom získali záchytné referenční body a abychom mohli mít pocit jistoty a bezpečí předvídatelného světa, ve kterém jsme schopni se orientovat a ve kterém se úplně neztratíme v oceánu nesmyslného chaosu s nekonečnými bezbřehými možnostmi.

To dává možnost všem pozorovatelům zaměřovat se se svojí omezenou pozorností alespoň na úzkou výseč projevů světa. Každé pozorující vědomí je originální se svými vlastními specifickými vjemy. Jsou směsí osobních názorů a pravd a zkušeností a také směsí kolektivních konstruktů vědomí, iluzí kvant, atomů, molekul, hmoty, času, prostoru …

Kdybychom žili jenom a pouze ve snu, neměli bychom čas chronos jak uchopit, neměli bychom ho totiž k čemu vztáhnout. Chyběla by nám životní zkušenost s projevy hmoty. My ji však máme.

Díky těmto velmi silným referenčním bodům může naše omezená kapacita vědomí po částech zkoumat svět, aniž by se utopila v záplavě nekonečných potenciálních možností. Ale na druhou stranu také právě proto, nejsme schopni jen tak přijmout důsledky faktu, že prožitek minulosti se realizuje pouze v okamžiku přítomnosti, tedy v okamžiku uvědomění.

Například v šesti letech jsme si zapsali do svého vědomí vjemy sfoukávání šesti narozeninových svíček na dortu, tedy v okamžiku přítomném jsme zaznamenali vjemy přítomnosti. A když na to v padesáti vzpomínáme, tak si opět v okamžiku přítomném zobrazujeme sfoukávání svíček a sfoukávání svíček jsou přece vjemy okamžiku přítomného zaznamenané v přítomnosti. Samá přítomnost. Přítomnost, přítomnost, přítomnost. Kde je nějaká minulost? Jenže my máme zásadní problém přijmout tu bláznivou možnost, že se realita sfoukávání svíček šestiletým kloučkem realizuje současně a společně v jediném bezčasovém okamžiku s vjemem téhož člověka, ale již padesátiletého, když si onu událost vybavuje ve svém vědomí. Všechny zaznamenané obrazy realit se nesou společně v jediném možném okamžiku uvědomění toho kterého vědomí. Vše je tedy naráz.  Jsme to my, kdo vybíráme z možností.  Jsme to my, kdo utváří realitu.

A právě toto Poznání nám dává křídla. Sami si budujeme svá království. Naše vědomí má veškeré vjemy realit k dispozici na jednom jediném společném stříbrném podnose. V jediném a jedinečném okamžiku uvědomění. Vědomí si neustále samo vybírá z nepřeberného množství možností.  Zaměřováním své pozornosti si samo určujeme vlastní realitu. Čím je naše Poznání hlubší a vyspělejší, tím vědoměji kouzlíme mezi jednotlivými obrazy realit.

Umím si představit, že při nejvyšším stupni Poznání a moudrosti nějakého supervyspělého vědomí (samozřejmě pokud by to bylo v souladu se záměry Univerza), by toto vědomí bylo schopno přetvořit strukturu svých vjemů (realit) ve svém uvědomování a tím v podstatě přepsat minulost, protože minulost existuje pouze ve vědomí a pouze v současném okamžiku. Pokud by se takto realita skutečně přepsala, tak ta původně vnímaná realita by již neexistovala. Realita, která „byla“ by zmizela. Ve vědomí je vše utvářeno v jediný okamžik. Tzn., že realita která „byla v minulosti“ i realita, která „zmizela“ a „již není“, existují společně pospolu v poli možností realit. Věci tedy opravdu v našem vlastím vědomí mohou být i nebýt současně. Je to sice „vyšší dívčí“, ale reálné to možná je.

Zatím se však obrazně řečeno se svými schopnostmi vědomí doslova potácíme (já tedy určtitě), někde na základních úrovních hledání. Většinou nejsme schopni vnímat ani věci vystavené přímo před naším nosem. A to nám způsobuje jednu velikou potíž, kterou si neuvědomujeme. Pokud si potíž o které chci nyní mluvit uvědomíme a zahrneme toto poznání do našich každodenních životů, tak se nám otvírá neuvěřitelný potenciál osobního růstu a rozvoje.

JEDEN KRÁSNÝ A VELMI POUČNÝ PŘÍKLAD

V jisté studii lidské pozornosti, byl v jednom příjemném americkém hotelu proveden následující experiment.

Za pultem recepce vítal hotelové hosty mladý muž, recepční. Vysoký, hezký, statný, mladý muž v barevné civilní košili. Slušně a přívětivě vítal nové hosty se slovy, že mají vyplnit jednoduchý formulář pro nově se ubytovávající hosty.  Jméno ,věk, atd. Podal jim na recepčním pultě příslušný formulář a dodal, že jim podá i tužku na psaní a ohnul se pro tužku pod pult recepce. Tam byl již nachystaný druhý muž, přibližně stejně vysoký, stejně starý, také hezký, ale úplně jiný svým vzezřením a v úplně jinak barevné košili. Tento druhý muž se narovnal a podal hostům tužku a dokončil s nimi přijetí hostů v hotelu.

Když se hosté rozloučili a odcházeli se ubytovat, zastavili je lidé ze studijního týmu a zeptali se hostů, zda si nevšimli něčeho zvláštního. Když dostali odpověď, že nikoliv, zeptali se hostů přímo, jestli si nevšimli, že se vyměnila osoba, s níž jednali. Někteří hosté však trvali na svém. Říkali, že to je hloupost, že toho by si přece museli všimnout. Jejich přesvědčení bylo velmi silné. Když jim pak byla celá situace přehrána na videu, tak se chytali za hlavu.

Celých 60% procent hostů nezaznamenalo výměnu osoby, s níž jednali přímo u pultu recepce !!!

Co je ale nejvíce alarmující je fakt, že si lidé očividnou nepravdu zarámovali do svého vnímání jako neotřesitelnou pravdu a to i když měli skutečný pravdivý stav věcí přímo před vlastním nosem. Jak je to možné?

Neočekávali výměnu osoby. Je-li něco velmi nepravděpodobné, tak to velmi často nerozpoznáme, i kdybychom to měli naservírované na stříbrném tácu přímo pod nosem. A nejen že to neuvidíme, ale místo skutečné reality si ještě my sami aktivně dosadíme nepravdu a jsme o ní skálopevně přesvědčení a jsme odhodlaní ji do krve hájit. A to je ta naše největší potíž. Vytváření nepravd, jimž pak skálopevně věříme, aniž bychom si tohoto úskalí byli vědomi.

Například, když se dva lidé mezi sebou pohádají, tak se lehce stane, že si každý odnese z hádky jen „to svoje“ a zcela po svém si dokreslí a vytvoří tu svoji pravdu, o níž jsou pak skálopevně přesvědčení. A přitom nemají prvoplánově nijak v úmyslu překrucovat stav věcí.

Způsob a kvalita zaměřování naší pozornosti (náš FOKUS) nás současně limituje a současně je klíčem k našemu vědomému růstu a Poznání.  Naše identifikace sebe sama a naše identifikace vnějšího světa je podmíněna zaměřením našeho FOKUSU. A aby toho nebylo málo, tak s naší sebeidentifikací to je stejně složité, jako se samotnou podstatou vědomí, více najdete ZDE. 

X ROVIN SDĚLENÍ ODPOVĚDI VODY

1. Základní vlastnost vědomí je schopnost poodstoupit samo od sebe aniž by se tím (z)rušilo.
2. Synek symbolizuje stopu vědomí, kterou vědomí automaticky generuje vůči svému okolí
3. Synek symbolizuje jeden z mnoha Wittemannových „zdrojů“, našich podosobností
4. Pozorovatel symbolizuje hybatele fokusu. Hybatel vnitřního a vnějšího fokusu má blízko k našemu jádru a naší Boží jiskře. Má nadhled a napojení.
5. Synek jsem já sám a větší postava za mnou symbolizuje moje vlastní předurčení. Karma, osud, zákony vesmírných souvislostí.
6. Synek jsem já sám a větší postava za mnou symbolizuje souhrn mých vlastních prožitých životů a osobností, Já v celé své celkové šíři.
7. Synek a já symbolizuje rozštěpení psyché = specializace = větší výhodnost (ochranu a lepší výkonnost) pro psyché, pokud rozštěpení nepřesáhne určitou kritickou míru.
8. Bod jedna a bod sedm se vzájemně prolínají.
9. Bod jedna je umožněn tím, že vědomí je NONLOKÁLNÍ (v rovině hmoty například vibrační principy)
10. ...
11. ...
12. ...